Atlantská vize

KAPITOLY: - POHLED NA SNY A VIZE DNES - VIZE KRITÝNY, O PRADÁVNÉ ZEMI, NEBO POUHÁ FANTAZIE? - ZVLÁŠTNÍ TVOR- NADPOZEMSKY KRÁSNÝ PŘÍSTAV A KRAJINA  - PRADÁVNÉ TECHNOLOGIE - BOZI, NEBO LIDÉ Z JINÉ DIMENZE? - REALITA A PLNÁ HLAVA OTÁZEK, KTERÉ VEDOU K SKUTEČNÉMU CÍLI - 

Pohled na sny a vize dnes.

V dávných dobách, bylo běžné navštěvovat věštírny. Docházeli sem, jak poslové od králů a nejvyšších úředníků, tak prostý lid. Lidé různého věku, vzdělání a pohlaví. Podmínkou odpovědi na jejich otázky, byl dar. A tak, věštírny  byly plné překrásných soch a vzácných, většinou zlatých nádob a předmětů, ale i různého jídla, vína nebo ovoce. Nikdo, si však nedovolil, od tud něco odnést. Místo, bylo posvátné a střežené bohy. Lépe řečeno knězi, kteří prostor věštírny spravovali a schvalovali audienci u kněžky s klientem. Osoba, která byla pověřena od bohů, aby mohla věštění provádět, byla většinou kněžka. Ta, při samotné věštbě, padla do jakéhosi transu, při kterém dokázala odpovídat. Na kladené otázky, však měl odpovídat sám bůh a kněžka,(například Apolón) byla jeho médiem a zprostředkovatelem odpovědí. Věštírny, jsou snad po celém světě, ale v okolí Středozemního moře, hlavně po celém Řecku, asi nejvíce. V mnoha mýtech je o věštírnách zmínka.

Vůdci pradávného světa, mnohdy i osobně, do těchto míst přicházeli a kladli otázky, které následně  ovlivňovaly,  rozhodování králů v důležitých záležitostech, týkajících se celé jejich říše. Pokud se ve věštírně dozvěděl král, že do boje nemá vyrazit, tak uposlechl. Pokud, však kněžka v mnoha smyslné odpovědi naznačila, že jeho boj bude vítězný, následovalo válečné tažení. Bez věštíren, nebylo možné ani přežít. Pokud, by kněžky, které předpovědi interpretovaly, neměly alespoň částečně pravdu a jejich, slova se nenaplnila, asi by věštírny nemohly fungovat po tisíciletí. Kde, tedy braly informace a jak mohly předpovídat budoucnost? V té době se věřilo, že jsou napojeny na samotné bohy, kteří s kněžkami hovoří a na otázky odpovídají. Ale jak, to vysvětlíme dnes? Telepatie? Psychologická hra, kněží z věštírny s obyvateli, pro velmi slušný výdělek? Pokud se předpověď vyplnila, tázající se, poslal další odměnu, tedy byznys? I když, to dnes asi moc nechápeme, prostě tento zdroj informací , byl nedílnou součástí, tehdejšího světa. Mnoho vládců, mělo i své vlastní poradce. Vědma, nebo čarodějka, šaman, alchymista, nebo okultista, nemohl chybět na žádném dvoře. Věštírny se tedy přesunuly přímo do paláců, kde věštec mohl, být kdykoliv k dispozici se svou věštbou. Inkvizice se později, těchto lidí obávala natolik, že je nechávala upalovat a jejich předpovědi bagatelizovala. A pokud se předpověď naplnila, okamžitě ji církev spojila s temnou silou, černou magii a satanismem. Z odsouzených nebožáků, však ovládal magii málo kdo. Inkvizice ve jménu boha soudila lidi za naprosté absurdity, čímž si sama vytvořila zákon k usmrcení kohokoliv a kdykoliv. Šířila, tak strach a nadvládu v takovém měřítku, že člověk nikdy nevěděl jestli se dožije zítřka a nemohl věřit ani své vlastní rodině.  

I dnes máme, své moderní věštce a čarodějky. Vykládají karty a snaží se odhadnout, naší budoucnost. Není, to téma zapomenuté, naopak. Nedokážeme posoudit, nakolik tito lidé mohou mít pravdu, ale jisté je, že ten pradávný věštecký cyklus si neseme doposud. Je to něco nadpřirozeného, co máme uleženo v genech. Je spousta jedinců, kteří dokáží vnímat více nežli ostatní. Jak je to vůbec možné? Člověk je universální tvor a každý je nenahraditelný originál. Téměř, vše máme společné a přes to jsme každý jiný. Asi právě proto, je člověk pánem tvorstva. Tak, jako dříve i dnes mezi námi, žijí lidé, kteří vědí více nežli ostatní. Západní svět, tyto výjimky nazývá podvodníky a blázny. Nikdo z nich, ale nechce, být zavřen do jedné místnosti v sanatoriu a polykat antidepresivní tabletky i když žádnou depresí netrpí. Jediná jejich nemoc je, že jsou jiní a to přeci není nemoc! A tak, tito v podstatě vzácní lidé, své schopnosti spíše neventilují a zůstávají v ústraní. Vědí mnohem více, dokáží se napojit na zemské a vesmírné energetické zdroje, což je vzácný dar, ale v dnešní době je svět nevnímá a na nic se jich neptá. Nejsou sice upalování na hranici, ale jejich práce je tak mediálně zesměšněna, že v podstatě, jsou vyřazeny ze společnosti. Pokud ještě, dnešní moderní člověk, vůbec v sobě dokáže rozeznat své magické schopnosti, musí to být velice silný jedinec. Není jednoduché ve světě plném moderních technologií, včetně nejrůznějších antén, telefonů, elektroniky, hluku, světelného smogu a zanikající přírodě se napojit na cosi vyššího. Proto je velmi vzácné, ještě dnes, takového člověka potkat a rozhodně se nebude prezentovat na internetu.

Věštění, magie, snové vize. Dříve nepostradatelné, dnes neakceptovatelné. Přitom, pokud král, nejvyšší  a nejbohatší z lidí, celé starodávné říše. Zástupce boha, naslouchal kněžce, která mu předpovídala budoucnost a on se podle jejich slov přesně řídil, nějaký základ a smysl to, asi mělo. My, jsme však již na veškerá spojení s kosmem zapomněli a tak, pokud se objeví jedinec, který tvrdí, že měl nějakou vizi, ostatní si klepou na čelo a nikdo ho neposlouchá. Moderní člověk je již od této starodávné podstaty odpojen. Jak, tedy předat dál vizi, která by mohla například lidstvo varovat, nebo dokonce zachránit? Doneslo, by se toto varování k uším všech? Ne. Media, by vše upravila k obrazu svému a lidi, by ani nedostali možnost, přicházející informaci posoudit a zamyslet se nad ní. 

Většina lidí, dnes již naslouchat neumí, zapomíná, na svou podstatu bytí a svůj božský základ. Nejen mladé generace, ale i střední se již přizpůsobují a žijí ve virtuální realitě. Těžko, potom dokážou reagovat a posuzovat, jakoukoliv danou situaci. Restartovali, by  zpět své mozky, pokud by se jim odpojil například internet? Asi, hodně obtížně. To, ale my vytvořili z tohoto úžasného informačního kanálu, zničující nesamostatnost a závislost, bez které, asi nejsme schopni, již fungovat. 

 Vize ve věšteckém, šamanském, nebo čarodějnickém transu, prý mohou přinášet varování, odpovědi, odhalování záhad, návody k záchraně, ale i diskuse s vyšší mocí, mimozemskými entitami, nebo zesnulými. Vize, ale také mohou přicházet ve snech, nebo i naší intuicí. Snad každý z nás by si rozpomněl na nějakou svou příhodu, kdy mu přišlo varování ve snu, nebo jeho intuice mu zachránila život, nebo rozprávěl ve snu s někým zesnulým, který ho varoval před neštěstím. Nakonec víme dobře, že naše mozky dokážeme využívat, jen z malé části a co zbytek? Může se určitá část mozku aktivovat, právě v době našeho stresu, traumatu, nebo kladení nevyřešitelných otázek?  A nebo může, do podvědomí, zasáhnout cosi vzdáleného a odstartovat, tak nový objev, řešení rozhodující rovnice, nebo dokonce představení nové technologie? To vše tu již bylo, tedy to možné je.

Vize, Kristýny o pradávné Zemi? Nebo pouhá fantazie?

Rádi bychom zde představili, jeden příběh, vizi, nebo chcete -li moderní pohádku. Tato pohádka, však dovedla dotyčného k iniciativě  ověřování, bádání a následné teorii, která se zdá, být velmi reálná. Někdy se nám zdají sny, co nemají ani hlavu, ani patu a jindy náš sen, může znamenat mnohem více, nežli si dokážeme uvědomit. Potom, to již není sen, ale vize. Informace, která přichází z neznáma. V dávných dobách, by taková vize zajímala kněží i krále, dnes tuto nápovědu, lidé neumí a ani nechtějí dešifrovat, oni neznají totiž svou zatajovanou minulost. Proto vše, co k nám přichází se většinou, míjí účinkem. 

Povyprávíme zde, jeden příběh. Vizi, ženy jménem Kristýna. Nemyslí si, že by mohla, být jiná nebo něčím výjimečná. A přes to, její vize naznačují, neskutečně prastarou duši a vědění. O své cestě do minulosti, vypráví:

♥♥ Mám různé sny, někdy nedávají, nebo prostě nerozumím jejich smyslu. Jindy, jsou plné symboliky. Asi tak, jako u všech. Ale v jistém slova smyslu, by se dalo říci, že  tak nějak naše sny jsou si podobné. Logicky, tedy pokud přijde sen jiný, zpozorníme a přemýšlíme, proč. Mnozí ve snech hledají varování, nebo upozornění na něco podstatného. Asi i já tak funguji. Mé sny, však začaly, být velmi reálné a pokud jsem nereagovala na přicházející zprávu, tak se prostě sen opakoval. Začala jsem si tedy ověřovat, zda to co slyším a vidím vůbec dává nějaký smysl. A byla jsem překvapená, jen jsem dlouho nechápala, co s tím mám společného já a jak to celé rozšifrovat. 

Začalo to sny o prazvláštním tvorovy, kterého neumím ani pojmenovat, protože mi žádné známé zvíře nepřipomíná. Sen, mne přenesl na písčitou polní cestu, která vedla do vzdáleného, nějakého velkého města, které v dálce rozeznávám. Krajina se mi zdála hodně vysušená a moc přírody tu nebylo. Společnost, mi dělá i domácí mazlíček. Cítím, že ho mám moc ráda a stále se bojím, aby mu někdo neublížil. Nespouštím z něj oči, přitom dobře vím, že je schopen mně ochránit, asi se chráníme navzájem. Vede mně, tím směrem k městu. Je to, ale moc zvláštní tvor. Nevím, jak se jeho druh jmenuje. Má bílou barvu a je trošku podobný poníkům. Vesele, vedle nás pobíhá a má rozumné oči a krásnou hlavu. Nedokáži jej přirovnat k žádnému zvířeti, které znám. Tím spíše, že na jeho zádech mezi lopatkami má dvě překrásná, sněhově bílá křídla. Nemá tlapky, ani kopýtka a nemá peří po celém těle, jen na křídlech. Jeho hlava se nepodobá, ale koňské, spíše psí s kulatým čumákem. Jeho velké oči mají temně modrou barvu a jsou lemovány tmavší linkou, nežli je ostatní srst. V žádném případě to není žádná zrůdička, jak by se z popisu mohlo zdát, naopak, jeho proporce jsou souměrné a celkově je to překrásný tvor. Křídla má úhledně složená na zádech a nijak mu nepřekáží v pohybu. Dělá nám společníka, průvodce i strážce. Do toho města si nepamatuji, jestli jsem došla, spíše jsem to vnímala, jako osudovou cestu. Symbol. Protože tu písčitou polní, cestu jsem si pamatovala přesně. Mazlíčka, jsem si namalovala na zeď a říkám mu, můj Strážce a jsme spolu pořád. Ještě za mnou přišel několikrát ve snu. A i když se známe, údiv nad jeho zvláštní krásou, nikdy neustává. Setkání je vždycky bouřlivé a plné lásky. Dokážeme spolu mluvit. Slyším jeho hlas v hlavě, je to nějaký druh telepatie. Jmenuje se Duxi. Duxi je vždycky, někde na blízku a i když ho někdy nevidím, cítím že je někde poblíž. 

Z cesty, mně sen vrací k domu, kde jsem se narodila, ale již dávno nežila. Na zahradě se mi ukázala, jakási brána, nebo vchod do prázdna. Vypadalo to, jako rám bez dveří. Něco, mne do toho rámu postrkuje. V duchu se divím jak to, že o tom nevím, když je to těsně u mého domu. Projdu tímto vchodem a přicházím do velké světlé místnosti a slyším ženské hlasy. Říkají, no tak už je tady, to je ona. Nevím, co tím myslí, protože netuším, kde jsem a proč tam jsem. Něčím mi potírají tělo a oblékají do jednoduchých šatů. Jsou světlé snad i jen, bílé. Na krk mi připínají zlatý náhrdelník. Je velký a těžký. Má tvar půlměsíce a v levém rohu jsou tři malé drahokamy. Půlměsíc je zavěšen na silném zlatém řetězu a jeho tělo je z tepaného plátu zlata. Vzpomínám si že, ten šperk je můj. Stojím a čekám, na nějaké povolení, abych mohla předstoupit, před něj. Přicházím do místnosti, kde světlo, až oslňuje. Nemohu se pořádně soustředit, ale čím přicházím blíže tím se méně divím a vše mi začíná připadat známé. Mužská postava v nádherně modrém plášti stojí u okna a vybízí mne, abych přišla blíž. Okno je ohromné, vysoké a je z něj patrno, že jsem někde hodně vysoko, špatně rozeznávám krajinu. Muž ke mně zamyšleně zvadá hlavu, a říká -  konečně jsi zde, čekám tě dlouho. A já se neptám, kde jsem a proč. Mám zvláštní pocit. Ukazuje mi dveře, kterými mám projít. Jeho ruka, se jen mírně zvedla, aby pokynula na směr. Na ukazováčku, jsem zahlédla ohromný prsten s nějakým symbolem, tvořeným ze smaragdů. Procházím dlouhou chodbou, ale po průchodu dveřmi, nejsem v žádné další místnosti, ale opět na nějaké cestě.

Přicházím, po cestě i s Duxikem, který se ke mně připojil. Cesta, je dosti do kopce a lemují ji nízké domy. Když, kopec vyjdu, přede mnou na rovince stojí několik skal, které zdobí ohromné otvory. Ty skály jsou od sebe oddělené a mezi nimi je proláklina u které není vidět dno. Jsou tři. Ta propast je mezi každou skálou, takže jsou v podstatě samostatné, ale přitom pohromadě, jako tři prsty jedné ruky. Vchod, do každé jeskyně je desítky metrů vysoký. Zvenčí to vypadá, jako největší boží chrámová lod´. Bez brány a oken. Je to zvláštní pohled, na tento přírodní úkaz.. Vcházím do jeskyně. A zůstávám stát v úžasu. Ani nedohlédnu na její konec, přitom zvenčí se až tak ohromná nezdá, ale uvnitř vypadá, jako celé město. 

Snad je celá zlatá? Vše se třpytí a blízká. Je to nějaký chrámový komplex a já křičím úžasem, nad tou krásou. Snad jsem neumřela a nejsem v nebi? Zlaté sloupy podobné ohromným stromům v kombinaci se sochami zvířat z křištálu, na zlatých podstavcích. Rozeznávám kočkovité šelmy, ale i ohromné ptáky, které neznám, snad vidím i býka, různé druhy ryb a jedna socha vypadá, jako drak. Jeskyně je plná slunce? Nerozumím odkud se tam to světlo bere. Kdo, toto mohl vytvořit a kde vlastně někdo je? Je zde zvláštní atmosféra a naprosté ticho, ruší jen zvuk jakoby tekoucí vody, snad vodopádu, který ale nevidím. Jsou tu celé řady rostlin, které jsou pod nějakým krytem, nebo průhlednou bublinou. Mám pocit, že nejsem v jeskyni, kterou tvoří skála, ale v nějaké zlaté svatyni, na jiné planetě, která je součástí většího celku. Podlaha je z červeného kovu a krásně se leskne. Projít jeskyní se zdá nereálné, protože nekončí. Po pár metrech chůze se prostor rozděluje i do stran a tam pokračují nekonečné chodby dál. Zabloudit zde, je otázkou pěti minut. Je tu příjemné světlo i vzduch, takový čistý, jako horský, přitom se mi zdá, že stěny jsou kovové. Najednou, rozeznávám nějaký zvuk. Spíše to připomíná vysokou frekvenci, je to trošku nepříjemné. A vidím opět, obraz toho muže v modrém plášti. Plášť je lehký, připomíná to hedvábí a má na sobě nějaké zlaté a zelené ornamenty. Muže zdobí i čelenka, ale já nemohu spustit oči z toho překrásného oděvu. Zdá se mi dost vysoký. Ukáže se mi nečekaně a tak i odchází. Vydávám se směrem k němu. Ukazuje mi směr. Přecházím do nějaké mlhy. Sen, mně následně z horského města, vyvádí a přenáší na moře. 

Nadpozemsky krásný přístav i krajina.

Jsem na lodi, která směřuje k pevnině. Dost dobře ji před sebou již vidím. Je tam spousta lodí a lidi. Asi to je nějaký přístav. Vypadá to tak, že přístav je opravdu ohromný, protože se táhne přes celé pobřeží. Jsou tam přístavní hráze, mola, snad tisíce lodí a všude pobíhají lidé. Opravdu hodně rušné místo. V dálce za přístavem se rýsuje nějaké pohoří. Naše loď pluje k nějaké bráně. Ta brána se nachází, asi uprostřed, celého okraje vnějšího přístavu a zdá se, že celé místo rozděluje. Nic tak krásného jsem neviděla. Brána lemuje průplav a jakoby, byla vytepána do skály. Z dálky to vypadá jako křídla. Vlastně si vybavuji, že mi to připomíná egyptská křídla slunečního kotouče. Přitom vím, že do Egypta nevplouváme. Křídla jsou potažena zlatem, nebo něčím ze žlutého kovu, uprostřed ale není sluneční disk. Křídla, nad průplavem spojuje most. Kamenná vytesaná křídla do skály, slouží jako brána a je vidět, jako maják do veliké dálky. Žádný mořeplavec si místo nemůže splést, je to tedy i navigační symbol přístavu. Vysoko na okraji této brány se rýsují kulaté strážní věže, které jsou po obou stranách mostu. Bránu uzavírají nadpozemské sloupy. Na každé straně jeden. Jsou tak veliké, že člověk vedle nich vypadá, jako kolibřík. Čistě bílé a doslova zářící, jsou zakončeny, vyhlídkou asi strážní a uprostřed je zlatá kopule, která se zdá že svítí, jako maják. Při plavbě průplavem, míjíme ještě několik mostů, které jsou po stranách zapuštěny do skály. Obyvatelé nám mávají, ale nerozumím přesně proč, naše loď je něčím zvláštní. Kanál, kterým proplouváme lemuje krajina, která vypadá spíše, jako jeden nádherný park. Před námi se začíná rýsovat, vnitřní přístav. Do jeho středu, se opírá slunce a přes jeho odraz nelze rozeznat, ani siluety domů. Čím hlouběji vplouváme tím méně lidí je vidět na březích. Po krátké plavbě kanálem se zastavujeme, na jeho konci. Vystupuji z lodi.

Procházím molem, které je lemováno sochami krásných žen na jedné straně a mužů na druhé. Vypadají, jako antické sochy bohů, ale přesto jsou něčím jiné. Určitě jsou mnohem větší a z nějakého bílého kovu, který září. Po třech sochách v řadě je vždy, překlenutí mola zdobenou stříškou a po jejich skleněných sloupcích se pne keř, podobný růžím. Jejich vůně je, až omamná, svěží a čistá. Na tu vůni se nedá zapomenout. Z mola, se vchází na náměstí, které je pokryto zdobnou mozaikou. Jsou, zde ornamenty, ale i zobrazení osob, asi z královského dvora a celé příběhy. Vypadá to, jako kronika. Náměstí zdobí kříštálové kašny. Voda, která z nich stříká, téměř splývá se samotnou kašnou a při odrazu slunce, se kolem tvoří světelné duhy, které září všemi barvami. V kašnách je prý zvláštní léčivá a energetická voda. Voda života, voda bohů, která sem přitéká z hor. Voda má mít ozdravné účinky a zastavovat stárnutí i uklidňovat mysl. Okolo průhledných kašen, poletují nádherní ptáci s pestrobarevným peřím, jejich zpěv je téměř uspávající, klidný a velice příjemný. Samotné náměstí, zdobí kromě kašen i bílé, mramorové sloupy, které jsou součástí altánů, kde se dá schovat před sluncem. Uprostřed každého altánu je kulatý stůl a na něm, snad všechny druhy ovoce. Za tímto náměstím je park, který spíše vypadá, jako botanická zahrada, je zde slyšet i zpěv ptáků a rozmanité zvuky. Prolétá mi hlavou, že takto nějak podobně, to musí vypadat i v nebi. Ta atmosféra se slovy nedá popsat, kam jen oko dohlédne potkává dokonalost, krásu, geometrii staveb a vyváženost. Cesty jsou zde široké a lemované nízkou zídkou. Jsou dokonale rovné a hladké. Bílé zídky zdobí ornamenty a vyobrazení zvířat, které neznám. Silnice je rovná a končí u brány. Za branou je vidět rozlehlý park snad s tisíci cestičkami, jako v bludišti. Pokud cestu k chrámu neznáte, je téměř nemožné se k němu dostat.

Centrální stavba a zřejmě hlavní chrám této říše, je obklopen terasami, které se stupňují do výšky. Terasy pokrývají, celé záplavy květin a z dálky to vypadá, jakoby chrám nad nimi, stoupal po této pozemské kráse, až do samotného nebe. Slunce odráží, jeho chrámovou záři do éteru a na květinovém vodopádu se třpytí, jako nejvzácnější královská koruna. Při vstupu, do chrámu se mi okamžitě vybaví obrázek z jeskyně, kterou jsem již procházela. Ale, nejsou tu ty rostliny a vše je takové symetrické a uspořádané. Chrám je tvořen převážně z kovu. Ten, se nádherně leskne, ale prostor nepůsobí jako chrám, nebo kostel, nebo lidský příbytek. Napadá mně, jestli jsem vůbec stále na Zemi.

 Vše, mi připadá mimozemské a z jiného světa. Opět nevidím na konec sálu, jakoby, ani nikde nekončil. Sál lemuje, snad stovky ohromných sloupů. Ty sloupy, jsou z křištálu a uvnitř jsou zelené vodorovné proužky, které se rozšiřují při bližším pohledu. Vypadá to jako rovná, smaragdová nitka v průhledném rovném proudu vody. Cítím neskutečný příval energie, protože oni spolu energeticky a frekvenčně pracují v dokonalé souhře. Je to sál života, zde se králové čistí a nabírají sílu. Jejich život se prý dá spočítat na tisíce let. To je výsostní právo králů. Mezi těmito sloupy, jsou postaveny desky ze smaragdu, křištálu, rubínu a safíru. Velikost, odhaduji minimálně na 3x2x0,5m. Každá barva kamene, má svůj význam. Jsou to jakési knihy, na které je vyryt potřebný záznam událostí. Deska se podsvítí jasným světlem a u toho se pouští zvláštní hudba, po krátké době se zobrazí samotný text. Kniha je v podstatě nezničitelná a sama o sobě vyzařuje energii, přes kterou kněží a králové dokáží obsah knih vnímat - číst. Vejde se na ní neskutečné množství záznamu, ale přečíst jej dokáží jen vyvolení.

 Kroniky o životech králů, jsou však jiné. Každý král tu má svůj sloup. Do tohoto sloupu, jsou od počátku jeho života zapisovány veškeré události, s ním spojené. Mají na to zvláštní techniku a ten kdo ji nezná, legendu není schopen přečíst. Po odchodu panovníka, se sloup zapečetí, zlatou zátkou a uzavře jedna etapa, této říše. Pod touto zlatou zátkou je malá schránka do které je uložen prsten, který král vlastnil, pramen jeho vlasů a do křištálu vyobrazena podobizna. Vlasy, jsou zde velice vzácné. Sbírají se a ukládají do zvláštních krabiček. Věří se, že přes vlas zesnulého, můžete jeho duši přivolat a rozprávět s ní. Obraz krále se dá vyvolat do hologramu a přes jeho vlas se s ním dá rozprávět. Ne, všichni obyvatelé, této říše mají vlasy. Po celý sen mám vedle sebe průvodce, kterého slyším, ale nevidím. Vůbec se tomu nedivím. Většinu příběhu nechodím, ale levituji a je to moc příjemné se takto pohybovat. Přesouvám se pouhou myšlenkou, kam chci jít a vůbec nejsem unavená. Po pohledu do sálu králů, přecházím dlouhou chodbou směre ke schodišti. Zvláštní je, že schodiště nemá schody, ale jen rampu.

Vycházím po schodišti na rozlehlou terasu, která zároveň tvoří i střechu chrámu. Vypadá to tu jako nějaký zámecký park. Uprostřed je zvláštní stavba. Je ze skla a má tvar polokoule. Lemují ji smaragdové sloupy, které jsou nahoře do špičky, jako obelisky. Z toho průhledného dómu vychází magická záře, která se spojuje s barvou sloupů a probíhá mezi nimi nějaká energetická návaznost. Nahlížím dovnitř, ale celé místo jakoby elektrizuje. Uvnitř vidím levitovat velkou kouli, připomíná mi to planetu. Okolo jsou stupňovitě rozmístěny schody, jako v posluchárně, nebo divadle. Ta koule se otáčí. Je mi dovoleno vejít dovnitř. Zase mám ten pocit, když jsem vešla dovnitř, že prostor zde je daleko větší, nežli se mi zdála stavba z venčí.

Zaniklé technologie, pradávné říše? Nebo náhled do jiného světa?

Na rovných regálech, nebo pultech jsou poskládány, asi skleněné krychle, většinou stejných rozměrů. Uvnitř každé z nich je v 3D zobrazení, nějaká stavba, je jich tu snad tisíce. Krychle slouží, jako projekty zdejších architektů a dají se používat do nekonečna. Ti mohou, tento projekt, přiložit na přístroj a stavbu zvětšit do potřebného měřítka. Opravit, vylepšit, předělat a upřesnit, co je potřeba. Stavba, se zobrazí do hologramu a architekti do vyobrazení, mohou zasáhnout. Po té, se stavitelé přemístí do lokalit, kde stavby, mají být umístěny. Makety, staveb v krychlích, jsou naprosto přesné a odpovídají skutečnosti. Jejich technologie dokáží, po přiložení krychle s projektem, do přístroje, tento projekt zrealizovat. Po přesném umístění hologramu, ve skutečném rozměru, se již v terénu, mnoha různými frekvencemi, začne modelovat stavba samotná. Vypadá to podobně, jako když vidíme tisknout předměty z 3D tiskárny, jen zde se pomocí frekvencí, kámen mění na písek a písek na kámen a vše se modeluje, podle uložených dat v krychli. 

Materiál, například skála, se vysokou frekvencí rozpadne a je akustickou levitací přemístěna na potřebné místo. Každá frekvence, má svůj úkol, při spuštění stroje, to zní jako nějaký vesmírný orchestr. Tato skladba je přesně vyprojektována, již architektem a je přiložena do skleněné krychle, je to součást projektu, stejně jako akustická levitace. Do krychle je zadána i lokalita a její zdroje v nějaké míře, rozloze, váze a složení, včetně toků.

Po spuštění technického orchestru se hologram, začne zhmotňovat ve skutečnou reálnou stavbu, podobně jako u výtvorů, z 3D tiskáren. V rámci několika málo dní, někdy i hodin, jsou tyto stavby dokončeny. Přístroj, který toto vše dokáže zrealizovat vypadá, jako kovový disk, který levituje nad lokalitou stavby. Do tohoto disku se vloží projekt s křištálovou krychlí a všemi technickými údaji v ní a přístroj, pomocí jakéhosi laseru, frekvencí a akustické levitace, začne svojí práci. Disk je z bílého kovu a je schopen létat i když nemá žádná křídla. Nemá ani posádku, je to pouze přístroj. Po vložení krychle se sám je schopen přemístit do požadované lokality.

Obdobný postup je i u megalitických staveb i podzemních měst. Liší se jen v tom, že se prostor hory napustí frekvenční vlnou, která následně kámen rozpustí, přesně kde je potřeba a po té již pomocí laseru se prostor upravuje do požadovaného projektu. Stejná technologie je aplikována i u staveb v nepřístupných místech. Lokality, jsou vytipovány knězi, vědí kde jsou energetická místa, která na sebe navazují. Žádná stavba, není vystavěna jen tak, bez hluboké návaznosti a smyslu. K výstavbě chrámů a posvátných míst se nepoužívá pracovní síla lidí. Veškerou práci vytváří pouze kněží a architekti a jen, oni nesou zodpovědnost. Nemohu uvěřit svým očím a proč mi tu technologii popisují a ukazují. Přednáška se spustí okamžitě, když v hlavě se vynoří nějaká otázka. A mně při vstupu napadlo, jak někdo může vytvořit, tak dokonalé stavby?

Ještě se rozhlížím a zírám na tu krásu kolem sebe. Zahlédnu další, vchod a vcházím do něj. A najednou se ocitám, ve sklepení toho chrámu. Průvodce mi napovídá, že celá hora pod chrámem je vlastně součást chrámu a jako hora to jen vypadá. Má tam, být podzemní město, neméně krásné nežli samotný chrám. Prý takových hor je po Zemi  mnoho. Přitom celá hora s chrámem z dálky vypadá úplně normálně i v rozměru. Prostě nenápadně.

Ptám se svého průvodce, ale kdo že tu vlastně žije a proč nikoho nevidím. Prý tu žijí lidé, kteří když chtějí dokáží se zneviditelnit a přemisťovat se z místa na místo. Nepotřebují mluvit dokáží se dorozumět telepaticky. A že, když jsme procházeli, byli tu a pozorovali nás. Jsou tiší, nehluční a pokud rozpráví, nemluví ani moc na hlas. Milují hudbu. Přesouvají se levitací. Vypadají, jakoby stále meditovali. Mají krásné tváře a jejich těla jakoby nikdy nepoznala žádnou nemoc. Mají atletické postavy, přitom žádný sport nevykonávají. I v pokročilém věku, jejich těla, stále vypadají mladistvě, jen tvář má moudřejší výraz a vlasy zesvětlají, nikoliv zešednou. Na jejich stole nenajdeš maso, ale nejrůznější druhy zeleniny a ovoce, které konzumují převážně vylisované do šťáv. Zahrady jsou plné zvláštních plodů, které ani lidé nikdy neviděli. Mohou se přemísťovat po celé Zemi v rámci minut. Mají k tomu zvláštní stroje, které dokáží také zneviditelnit. Obdobných míst jako je toto je po světě pouze 5 a tato místa jsou navzájem propojena. Rozpoznají člověka, který je schopen pochopit a toho následně vzdělávají ve všech směrech. Je vyvolený a učitelé jej navštěvují jak telepaticky tedy ve snech, nebo myšlenkách, tak osobně v zhmotněném těle, protože mohou převzít lidskou podobu. Lidé se nedochází učit do paláce, ale tito mistři dochází sami za lidmi. Předávají jim informace a chtějí, aby tito vyvolení, nabyté znalosti poskytovali všem ostatním. Říkají, že to je jejich úkol a mise. Války zde neexistují. Není proč bojovat. 

Lidé, své mistry uznávají, věří jim a protože jsou vzdělaní dokáží posoudit, že tento vzdělávací proces je pouze k jejich prospěchu. A proto, když procházím přístavem lidé vypadají spokojeně, zní tu hudba i smích. Běhají tu děti a ti lidé jsou krásní. Nikdo se nerozčiluje nebo nekřičí. Nikdo se tu nehádá, vše má svůj řád, který dává smysl. Oni vlastně nemají proč, být na sebe zlí. A i když, cítí nad sebou autoritu, není to postavené jako král a poddaný, ale spíše rovnocenný, ale potřebný vztah. Do hlavy mi vběhne myšlenka, že taková země neexistuje a kde to vlastně jsem. Volám na svého průvodce, aby mi odpověděl. Místo odpovědi se však probouzím.

Realita a plná hlava otázek, které vedou k skutečnému cíli.

Po probuzení, přemýšlím co se mi to vlastně zdálo. Kde jsem k tomu přišla. Ty detaily se mi zdají tak zajímavé, že jsem si udělala poznámky. Sen je pouhý sen a já brzy zapomínám, protože nevidím žádnou spojitost, nebo symboliku s mojí osobou. Jenže on se mi ten sen vrací. Stále se mi připomíná scéna z moře, kdy pluji na lodi a vidím před sebou ten přístav a za ním, bránu ze zlatých křídel. Nakonec jsem si začala vyhledávat, obrázky s podobnou tématikou, jestli mi to něčím vizi nepřipomene, nebo jestli jsem obraz již někde nezahlédla. NE, nic ani podobného nenalézám. A stále netuším, zda to celé má nějaký smysl, nebo ne.

 A potom přichází nějaké podvědomé vedení, které mně přivádí k obrázkům, co mne zajímají i když nevím proč. Konkrétně nacházím mapu světa, (přes satelitní mapy) z které mám potřebu si vytvořit obrázek. Až, při malování, tohoto obrázku si všímám jedné odlišnosti v mapě  a první má myšlenka byla, že pokud kdy existovala Atlantida, tak je právě zde. Problém byl ten, že jsem o tom bájném ostrově nevěděla vůbec nic. Vyhledala jsem si tipy na umístění Atlantis a zůstala v šoku, má mapa přesně odpovídá lokalitě, kde i ostatní tipují, že mohla skutečně existovat. 

Až, teprve nyní začínám chápat můj sen, nebo spíše skutečnou vizi? Rázem se ze mne stává atlantský badatel a složitě dohledávám, možné spojení s mou mapou. Nakonec, celou práci přepisuji do rukopisu. (Ostrov, poloostrov, nebo pevnina?) ...........

Byla, vize o tajuplné zemi pouhou fantazií? A je následně, náhodné i nalezení mapy, na které je zakresleno zaniklé a doposud neidentifikované území? Snad, čas tuto zprávu ukotví a zlegalizuje, pro všechny vnímavé, kteří neprochází naprostou globální amnézii  a v podvědomí, mají uložené vzácné vzpomínky a zprávy, které budou schopni konečně pochopit.