Hérodotos ve svém díle „Dějiny“ popisuje hlavně války mezi mnoha kmeny té doby, ale nejvíce se pozastavuje u Persie. Dále se autor snaží přiblížit tehdejší život a konkrétně popisuje, nejen zvyky různých národů, ale i jejich mentalitu, životní úroveň a jejich dějiny. Různorodost lidských ras například žijících v horách, živících se sběrem plodin s kontrastem moderních městských států. Civilizace schopná stavět překrásné paláce zdobené zlatem a bronzem, společně žijící v jedné době s civilizací, která si obstarává obživu sběrem plodin a svá obydlí má velmi skromná. Dvě naprosto odlišné rasy lidí a podle Hérodota se dozvídáme, že jich bylo bezpočet. To tedy, vypovídá o tom, že v dřívějším světě žilo několik kultur, civilizací současně s divokými kmeny, nikoliv pohromadě, ale roztříštěně po celém světě. Z této doby můžeme nalézat artefakty vyspělých kultur, ale i naprosto primitivních pozůstatků od kmenů sběračů. Pozůstatky a lebky z jeskyní, které vědci popisují jako prvopočátky lidských kultur, jsou zřejmě jen pozůstatky těchto primitivních ras, které žili společně s naopak vyspělými civilizacemi, nikoliv jak se domníváme, že v jedné době na celém světě vládl například člověk neandrtálský a jiný druh člověka již nebyl. Svět se dělil podle úrodnosti půdy a lokality vhodné k farmaření. Národy které osídlily vhodná místa k životu, se rozvíjely dál a ti co stále musely svou potravu celé dny shánět, zůstávaly daleko pozadu. Méně, vyspělé rasy, byly chytány vyspělejšími a otročeny. Otroctví dobře známe ještě i z 19 století, kdy méně vyspělé národy musely sloužit vyspělejším. Jakoby si to člověk v sobě nesl geneticky z dávných dob. Vědci však z nějakého důvodu tento fakt nechtějí přiznat, dokola opakují stejný scénář. Pokud se jen trošku zamyslíme nad řádky dávných učenců a co nám říkají, zjistíme, že naše minulost, nebyla taková jakou nás dnes učí na školách. Proč? Asi by to změnilo naše myšlení, kulturu, víru i pokrok. Naše stránky se zabývají vyspělými civilizacemi a tak je příhodné připomenout jaký svět, byl před 2 500 lety, očima učence. Neopisujeme zde celou knihu, ale pouze výtah, který se nám zdál svým obsahem vhodný a zajímavý. Jak tedy viděl a popsal tehdejší svět, člověk, který v té době žil se můžete dozvědět níže a rovnou se přehoupnout do nejvýznamnějšího města starověku Babylonu.
Babylon
[....] V Asýrii je mnoho velikých měst, ale nejznámější a nejsilnější je jistě Babylon. Stojí ve veliké rovině a má čtvercový půdorys a každá jeho strana měří 120 stádií a vyzdobeno je, jako žádné jiné město, které známe. Je obehnáno hlubokým a širokým příkopem plné vody. Hradební zeď za příkopem je široká 50 král. loket. Musím ještě připomenout, jakým způsobem použili hlíny, kterou vykopali a jak postavili zeď. Hned při kopání dělali z hlíny cihly, které vypalovali v pecích. Jako malty použili potom horského asfaltu a vždy po třiceti vrstvách cihel vkládali rákosové rohože. Nahoře na hradbě, na jejich okrajích, stavěli proti sobě jednoduché místnosti a uprostřed mezi nimi nechali prostor, co by projelo čtyř spřežení. Bran je kolem dokola celkem sto a všechny bronzové stejně jako jejich překlady.
Město se dělí na dvě části, uprostřed jej rozděluje řeka Eufratés. Řeka teče z Arménie a je mohutná, hluboká a prudká. Vlévá se do Rudého moře.
V městě samotném je množství třípatrových a čtyřpatrových domů, které rozděluje mnoho rovných ulic, další cesty vedou napříč městem rovnou k řece.
Hradby jsou jako krunýř v každé části města, byla uprostřed ohrazená stavba v jedné královský palác s mohutným a pevným hrazením, ve druhém chrám Dia Béla s bronzovými branami. Stojí ještě za mích časů, je čtvercový ze všech stran, po dvou stádiích. Uprostřed chrámu stojí pevná věž o základně dlouhé a široké jedno stádio. Na této věži stojí druhá věž a další zase na ní a tak dále, až je jich osm. Výstup je na ně upraven zvenčí kolem dokola všech věží. V půli cesty je přístřeší se sedadli pro odpočinek, kde sedávají ti, kdo vystupují nahoru. Na poslední věži je veliký chrám a v něm veliké a krásně prostřené lehátko a vedle něho zlatý stůl. Není tam však uvnitř žádná socha boha a nepřespává tam žádný člověk, kromě jediné ženy, kterou si bůh ze všech žen té země vybral, jak říkají Chaldeové, což jsou kněží toho boha. Ti také říkají, že do chrámu přichází sám bůh a odpočívá na lehátku, stejně jako je tomu jen v egyptských Thébách. Podle vyprávění Egypťanů, neboť i tam přespává žena v chrámu Dia Thébského a obě, prý nemají styk s žádnými muži. Podobně i přední kněžka boha v Patarech v Lykii, jestliže je bůh přítomen (zde totiž není věštírna stálá) je s ním kněžka v chrámu uzavřena.
V Babylonském posvátném okrsku, je dole ještě jeden chrám a v něm stojí veliká zlatá socha Dia, před sochou je veliký zlatý stůl, zlatá podnožka a zlatý trůn. Chaldeové tvrdili, že to bylo uděláno s osmi set talentů zlata. Před chrámem je zlatý oltář a ještě další zlatý oltář.
V Babyloně vládlo mnoho králů, mezi nimi byly i dvě ženy. Ta, která vládla dříve, bylo to pět generací před její nástupkyní se jmenovala Semiramis. Druhá královna, která vládla později se jmenovala Nitókris a byla ještě moudřejší, než její předchůdkyně.
V Asyrské zemi prší zřídka kdy. Setba se zavlažuje z řeky, ale né tak jako v Egyptě, kde sama řeka vystupuje na obdělaná pole, nýbrž obilí se zalévá ručně a pomocí čerpadel. Celá babylonská země, je stejně jako Egypt, protkána kanály. Ze všech zemí, které známe je Babylónie daleko nejúrodnější. Stromům se tam sice vůbec nedaří, ani fíkovníkům, ani révě, ani olivě, ale pro obiloviny je tak výborná, že rodí nejméně dvěstě násobek, než jinde. Listy pšenice a ječmene, tam často snadno vyrůstají, až do šíře čtyř prstů.
Povím vám ještě o tom, co je tam podle mého názoru největším divem ihned po samotném městě. Jejich plavidla, která plují po řece dolu do Babylonu, jsou kulatá a celá z kůže. V zemi Arménů, kteří přebývají nad Asýrií nařežou vrbové pruty a udělají z nich lodní žebra. Na ta pak jako kryt napínají zvířecí kůže. Plavidlo dělají kulaté na způsob štítu a vyplňují je celé rákosem. Potom je naloží zbožím a pouštějí je po řece dolu po proudu. Kormidlují je dva stojící muži se dvěma tyčemi, jeden tyčí přitahuje druhý plavidlo odstrkuje. Taková plavidla se dělají hodně veliká i menší. Největší pojmou náklad pěti tisíc talentů. V každé loďce je živý osel, ve větších je jich několik. Když doplují do Babylónu, vyloží zboží na prodej a žebra jakož i rákos plavidla prodají v dražbě, kůže ale naloží na osly a odejdou zpět do Arménie.
Jako šat nosí plátěný chitón, až na paty. Přes chitón nosí vlněnou suknici a bílí pláštík přes ramena. Vlasy nosí dlouhé a svazují si je páskami. Po celém těle se natírají mastmi. Každý má pečetní prsten a ručně vyrobenou hůl. Na každé holi je znázorněno buďto jablko nebo růže, lilie nebo orel a nebo i něco jiného. Je u nich zákonem, že nikdo nesmí mít hůl bez znamení.
Jejich zákony byly takovéto. Jednou za rok v každé vesnici shromáždili všechny dívky, které byly na vdávání. Přivezli je najednou na jedno místo a okolo nich se postavil hlouček mužů. Hlasatel nechal jednu po druhé vstávat a prodával je. Nejprve tu nejkrásnější ze všech a jakmile shromáždila hodně peněz a byla prodána, vyvolával druhou. Byly prodány k manželskému soužití. Ti z babylonských ženichů, kteří byli bohatí se navzájem přepláceli a získávali ty nejkrásnější dívky. Když hlasatel dokončil prodej nejkrásnějších dívek, postavil dívku která byla nejošklivější nebo pokud byla mrzák. A tu vyvolával, kdo si jí chce vzít za manželku za nejvyšší cenu a peníze k tomu poskytovaly dívky krásné. A tak vdávaly hezké dívky ty, které byly ošklivé, nebo zmrzačené. Když si kupec s koupenou dívkou nerozuměl, peníze dostal zpět.
Další zákon Babylonu, byl že nemocné vynášejí na tržiště, neboť nemají lékaře a příchozí jim radí a vybízejí je, aby konali to, co kdo dělá sám, když se ze stejné nemoci vyhojil. Nebo co viděl u jiného nemocného. Není u nich dovoleno, přejít okolo nemocného mlčky a nezeptat se ho, jakou má nemoc. Mrtvé pohřbívají v medu a žalozpěvy mají podobné jako v Egyptě.
Každá tamní žena musí jednou za život, usednout v posvátném obvodu Afroditině a souložit s cizím mužem. Ženy mají na hlavách věnce ze šňůr a mezi ženami je možno procházet všemi směry a vybírat si jednu z nich. Jakmile tam žena usedne, neodchází dříve dokud jí některý cizinec nehodí do klína peníz a nespojí se s ní mimo posvátný obvod. Žena peníz odmítnout nesmí. Souloží vykonala svou posvátnou povinnost vůči bohyni Afroditě a odchází domu. Na příště ji již nezískáš, ani za velký peníz. Krásné odcházejí domu rychle, ale ošklivé tam mohou sedět i několik let. I na Kypru existuje podobný obyčej. [....]
Massagetové
.....Kaspické moře, je moře samostatné a s jiným mořem nesouvisí. To moře totiž po kterém se plaví Řekové, spolu s mořem za Heraklovými sloupy zvaným Atlantské, jakož i Rudé moře, jsou dohromady moře jedné. Kaspické moře je druhé takové samostatné moře a pluje li se lodí poháněnou vesly je dlouhé patnáct dní plavby a na nejširším místě je široké osm dní plavby. Na západní straně tohoto moře se táhne Kavkaz, což je pohoří s největším množstvím hor a také nejvyšší. Na Kavkaze žije množství rozličných národů, živících se valnou většinou tím co prales dává. Západní stranu Kaspického moře uzavírá tedy Kavkaz. Na straně k východu slunce se prostírá nedohledná rovina. Nemalou část mají v moci Massagetové. Po smrti manžela vládla Massagetům, královna Tomyris. I proti této zemi se vydal Kýros, král Médský. Boj trval dlouho, nakonec však Massagetové zvítězili. Většina perského vojska tam na místě zahynula a padl i sám Kýros. Massagetové nosí stejný kroj jako Skythové a vedou i stejný způsob života. Nosí luky, kopí i válečné sekery. Železa a stříbra nepoužívají vůbec, protože ho v zemi nemají, avšak zlata a mědi mají nadbytek. Jejich obyčeje jsou takovéto: žení se každý, ale ženy jsou mužům společné. Když zatouží Massaget po některé ženě, zavěsí toulec v předu na její vůz a beze studu s ní souloží. Jejich život končí jen jedním způsobem. Když člověk velmi zestárne, sejdou se všichni jeho příbuzní, obětují ho a spolu s ním dobytčata. Maso uvaří a snědí. Takovou smrt považují za nejblaženější. Zemře -li někdo na nemoc, toho nejedí, ale pochovají do země a je to pro ně veliké neštěstí.
Egypt
...Nedaleko Egypta je v zemi Arabské mořský záliv, který do ní zabíhá z Rudého moře. Je dlouhý a úzký. Na cestu je potřeba čtyřiceti dnů na délku a půl dne plavby na šířku. Příliv a odliv je na něm každý den. Domnívám se, že i Egypt kdysi býval takovým zálivem.
Chceme li se řídit co o Egyptu říkají Ionové , mohli bychom dokázat, že Egypťané dříve žádné území neměli. Ionové totiž tvrdí, že Egypt je pouze Delta a že k němu patří, podle nich při moři od tak zvané Vyhlídky Perseovy, až po Pélusijské tarichaie, což činí čtyřicet schónů. A od moře do vnitrozemí, se podle jejich počítání táhne až po město Kerka - Solos u kterého se Nil dělí. O oststních částech Egypta tvrdí, že patří jednak k Libyi, jednak k Arábii. Delta je totiž jak říkají sami Egypťané a jak se i já domnívám, území naplavené a takřka nedávného původu. Když tedy neměli žádnou zemi, proč se tak namáhali, aby se zdálo, že jsou nejstarší ze všech lidí?
Kdysi dávno se Egyptu říkalo Théby a jeho obvod měřil 6120 stádií.
Když vystoupí Nil z břehů, nerozlévá se pouze po deltě, nýbrž i po území libyjském a arabském. Na mnohých místech z obou stran i do vzdálenosti dvou dní cesty, někdy i více, nebo méně.
O povaze řeky jsem nemohl nic zjistit ani od kněží, ani od kohokoliv jiného. Rád bych se byl dozvěděl proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu, přibližně na 100 dní a po té opadá, až do dalšího letního slunovratu. Kromě svého toku v Egyptě je Nil znám ještě v délce čtyř měsíců plavby cesty z Elefantiny k přeběhlíkům. Do těch míst pak přitéká Nil od západní strany. Co je dále, nedovede nikdo říci, nebo´t pro žár jsou ty končiny pusté.
V té části Libye, která přiléhá k severnímu moři, počínaje od Egypta, až po mys Soloeis jimž pobřeží Libye končí, jsou všude usedlíci Libyové. A to mnohé jejich kmeny, kromě míst, která obsadili Řekové a Foiničané. V končinách, od moře vzdáleného za lidskými sídly je v Libyi bohatství divoké zvěře. Za pásmem divoké zvěře je jen písek bez vody a lidí.
Za prvního krále Egypťané vydávali Mena, za něho prý veškerý okršlek thébský, byl jezerem a žádná z částí nyní jižně ležících od jezera Moirisova nevynikala nad vodou. Ona část Egypta, kam se Řekové plavívají jest naplaveninou, zemí a darem řeky. Od břehu mořského, až po Heliopole má Egypt značnou šířku a činí planinu vlhkou a bahnitou. Veliká část této země, zdála se mi i rovněž kněží to povídali, že naplavenou zemí jest. U Arábie nedaleko Egypta jest chobot vbíhající do země z tak zvaného Červeného moře, takovým chobotem, jak se mi zdá takovým chobotem byl i kdysi Egypt. Jeden chobot se táhl od severního moře k Aithiopii a druhý arabský se táhl od Jižního moře k Sýrii. Oba dva choboty byly jen úzkým pruhem země od sebe odloučen. Libyjská půda je načervenalá, arabská a syrská jílovitá a kamenitá, egyptská je černá rozervaná, jelikož není ničím jiným než bahnem a náplavou. I tento důkaz pověděli mi kněží, že za vlády Moirisa, prý řeka když stoupla o osm loket, část země která leží pod Memfi zatopila a to ještě nebylo 900 let po jeho smrti. Nil se vylévá z koryta a zaplavuje krajiny jež se Libyi a Arábii počítají. Po opadnutí Nil zůstává v zimních měsících nízký.
Přikročím nyní k tomu, abych o Egyptu vydal podrobnější výklad, protože je vněm více podivuhodných věcí než kdekoliv jinde. Právě tak jako mají Egypťané nad sebou jinou oblohu a jako jejich řeka má jiné vlastnosti, nežli ostatní řeky, tak i oni mají opačné zákony než mají jiní lidé. Ženy u nich chodí na trh a obchodují a muži zůstávají doma a tkají. Muži nosí břemena na hlavách a ženy na ramenou. Ženy močí ve stoje a muži v sedě. Na záchod chodí do domu, ale jedí jenom na ulici. Žádná žena není kněžka všude a u všech kněží jsou pouze muži. Synové nemají povinnost živit své rodiče, kdežto dcery ano.
Jinde nosí kněží vlasy dlouhé, ale v Egyptě si je holí. U jiných lidí bývá obyčejem, že si v zármutku ostříhají vlasy, Egypťané si však vlasy i vousy nechávají růst, ač se před tím holili.
Jiní lidé žijí od svých dobytčat odděleně, kdežto Egypťané přebývají s dobytčaty společně.
Jiní lidé se živý pšenicí a ječmenem, pro Egypťany je to však velká potupa. Připravují si pokrm ze samopše -špaldy. Těsto hnětou nohama a hlínu zase rukama.
Jiní lidé ponechávají své pohlaví vždy tak jak narostlo, Egypťané je však obřezávají.
Řekové píší a počítají pomocí kamínků od levé strany doprava, Egypťané obráceně a ještě používají dvojího písma - posvátné a lidové.
Jsou daleko nejzbožnější ze všech lidí. Pijí z bronzových nádob které denně vyplachují a drží v čistotě. Oděvy nosí plátěné, vždy čerstvě vyprané. Pohlavní údy si obřezávají, kvůli čistotě.
Kněží si holí celé tělo, každý třetí den a každý den se dvakrát koupají ve studené vodě a dvakrát i přes noc. Každý dostává denně množství hovězího masa, hus a k tomu víno z révy, ryby však jíst nesmí.
Dorostlé býky a býčky obětují, krávy ale obětovat nesmí.
Uhynulý skot pohřbívají tak, že krávy vhodí do řeky a býky pochovávají vždy na předměstích, tím způsobem, že nechají vyčnívat rohy ze země , jako označení hrobu. Když tělo zetlí, připluje do každého města bárka z ostrova Prósopifis, to je ostrov v deltě a od tud připlouvají bárky pro kosti býků. Vykopané kosti odváží a pohřbívají na jedno místo.
Ač Egypt s Libyí hraničí nemá mnoho zvířat a ta která tu jsou platí vesměs za posvátná. Ustanovují se muži i ženy, jimž o vyživování každého druhu zvířecího zvláště pečovati jest, a jsou to strážci zvířat. Usmrtí-li kdo některé zvíře, smrtí bývá pokutován. Mrtvé kočky dovážejí se do svatých krypt v městě Bubastě , zde se balzamují a pochovávají. Psy pochovává každé město ve svých kryptách. Medvědy a vlky pochovávají tam, kde je našli. Jestřáby dováží do Butoy a ibidy do Hermopole. Hroch a krokodýl je zvíře pro jedny posvátné, ale druzí je loví. Posvátný je úhoř a ryba šupináč. Had malého vzrůstu co mají na hlavě dva rohy jsou také posvátní a pochovávají se v Zeusově chrámě.
Mezi Egypťany z osévané části Egypta, patří ti co bydlí a znají nejvíce ze všech lidí, památku dějin. Způsob jejich živobytí je tento. Každého měsíce po tři dny se vyčiš´tují dávidly a klystýry. Ježto se domnívají, že veškeré nemoci lidské z pokrmů jimiž tělo živí povstávají. Egypťané jsou podle mého nejzdravější ze všech lidí., protože v jejich zemi se jen málo mění teploty vzduchu a nejvíce změnou teploty rodí se nemoci. Také jejich strava je jiná. Chléb ze špaldy dělají , víno z ječmene, ryby jedí syrové nebo sušené na slunci, nebo naložené v mořské vodě. Stejně jako křepelky, kachny a malé ptáky. Ostatní pak jedí pečené a vařené. Při hostinách nosí okolo stolu ze dřeva vyrobenou mrtvolu a ukazují jí každému hostu a u toho říkají - Na tohoto pohlížej, jez a pij a vesel se, neboť jak zemřeš, budeš jako tento-
Lékařství je u nich takto rozvrženo. Každý lékař léčí jen jednu nemoc a ne více.
Smuteční obřady jsou tzto. Zemře-li v některém domě člověk, ženy i muži z toho domu si namažou obličej i hlavu blátem a těkajíce po městě bijí těla svá. Šat mají po prsy shrnutý . muži potom odnáší mrtvého k balzamování. Balzamování mají tři druhy, které se liší cenou. Nejskvostnější a nejdražší je tento. Ohnutým nožem vytahují nozdrami část mozku, ostatních částí mozku dobývají rozpojedly do hlavy nalitými. Potom udělají řez a vyberou vnitřnosti z těla. Vyčistí útroby palmovým vínem a vysypají vonnými prášky. Pak naplní tělo čistou rozetřenou mirhou a skořici a jinými věcmi a zašijí otvor. Po té tělo ukládají do natronu na 70 dní. Počet dní nesmí být menší ani opačně. Po 70 dnech tělo vyndají a omyjou a obvinují proužky stužek z bysové tkaniny., jež klovatinou promazávají. Poslední je, že obvinuté tělo uloží v dřevěném pouzdře a rodina toto pouzdro uloží stojmo ve své kryptě. Druhý způsob je, že se tělo nerozřezává a nevyndavají vnitřnosti. Pomocí klystýru se mrtvola naplní cedrovým olejem a ři´t ucpou, aby olej v těle zůstal. Opět tělo nakládají do natronu. Po té tělo vyjmou a vypustí cedrovinu, kterou tam dříve stříkli. Střeva i žaludek potom vychází z těla zcela rozpuštěn. Víc s ním již nedělají a předají rodině.
O Héraklovi, jsem slyšel, že patří mezi dvanáct bohů o jiném Héraklovi jak ho znají Řekové , jsem se nemohl nikde v Egyptě doslechnout. Je mnoho důkazů o tom, že jména bohů nepřevzali Egypťané od Řeků, ale přesně obráceně. Je tedy Hérakles zcela dávným bohem Egyptským. Podle vyprávění uplynulo 17 tis. let od vlády Amasia, kdy se z osmi bohů stalo dvanáct a jeden z nich je Héraklés. Jeho rodiče pocházejí z Egypta.
Chtěl jsem o těch věcech zvědět něco určitého a odplul jsem do Týru ve Foinikii, neboť jsem se dozvěděl, že je tam posvátný chrám Héraklův. Viděl jsem, že je vybaven mnohými obětními dary a stály tam také dva sloupy. Jeden z čistého zlata a druhý ze smaragdu, který v noci nádherně zářil. Dal jsem se do řeči s kněžími toho boha a ptal jsem se jak dlouho je to, co byl chrám postaven. Shledal jsem , že se ani jejich podání neshoduje s řeckými vypravěči. Řekové vykládají i jiné věci, aniž by si je ověřili.
Řekové přesně vědí odkud jeden z každých jejich bohů pochází, zda existovali všichni odedávna a jak vypadají. Avšak Řekové to vědí takřka teprve od včerejška. Hésiodos a Homér žili tuším asi 400 let přede mnou (Hérodotos) , ne více. A ti to byli kdo vytvořili Řekům rodokmen bohů, dali jim přízviska a rozdělili mezi ně jejich hodnosti, umění a naznačili jejich podoby.
O věštírnách v Řecku a Libyi vypráví Egypťané takovouto historii. Kněží thébského dia tvrdili, že Fóinicané unesli z Théb dvě kněžky do Řecka. Jednu z nich prodali do Řecka a druhou do Libye. A tyto dvě ženy založily první věštírny.
Věštění je u nich uspořádáno takto: žádný člověk není tímto uměním nadán, pouze někteří z bohů. Věštírny jsou Héraklova, Apolónova, Artemidina, Areova, a Diova. Nejvíce ze všech si váží věštírny Létiny v městě Butó.
Když se Nil rozvodňuje po souši, vyčnívají z vody pouze vyvýšená města, která se podobají velice ostrovům v Egejském moři. Ostatní egyptské území se stává mořem a jen města jsou nad vodou, když toto období nastane. Neplaví se Egypťané již řečištěm, nýbrž napříč rovinou. Pluje li se proti proudu z města Nemfidy do Naukatris, vede cesta podél samotných pyramid.
V pahorku na němž pyramidy stojí, je mnoho podzemních komor a k nim vede cesta z uhlazeného kamene se zvířecími obrazy. Komory tyto vystavěl sobě za kryptu na umělém ostrově jejíž uvedením vestrže dovnitř utvořil. 20 roků trvala stavba pyramidy samé jejíž každá strana 8 plehter (264,8m) a rovněž tak vysoká jest. Vystavěná je z vyhlazených a co nejlépe spojených balvanů, jejíž ni žádný není menší 30 střevíců (9m). Stavěla se tato pyramida způsobem schodů, pomocí strojů z krátkých klád. Ze země na první pořadí schodů je zdvíhajíce. Uprostřed pyramidy dal král vystavět ostrov okolo kterého obtékal kanál do něhož proudila voda z Nilu. Zde mělo být jeho poslední spočinutí.
Zaznamenáno jest egyptským písmem na pyramidě, mnoholi peněz se vynaložilo na ředkve, česnek a cibuli dělníkům. Pamatuji si dobře co tlumočník předčítaje mi onen nápis pravil, že za tyto věci 1600 talentů stříbra se zaplatilo. Jeli tomu tak, což teprve vynaložili na železo , jimiž dělníci pracovali a na celou stravu i oděv jejich, jelikož k zhotovení oněch děl, třeba bylo i lámání balvanů, dovážení jich a kopání podzemních průlivů.
Cheops prý k takovému stupni nešlechetnosti dospěl, že nemaje už peněz, vlastní dceru v hampejzu umístil, aby peníze přinesla. I sebrala prý peníze jež otec určil i žádala každého, kdo k ní vešel, aby jí jeden kámen daroval. Z těchto kamenů potom vystavěla prostřední z oněch třech pyramid stojící před velkou pyramidou.
Cheops prý vládl 50 roků. Po jeho smrti došel vlády jeho bratr Chefren i tento počínal si stejně jako onen a zbudoval též pyramidu, jež však rozměrů značně menších byla. Zde není podzemních komor a ani voda z Nilu do ní nevchází, jako do oné u nížto Nil vyzděnou chodbou ostrov obtéká na němž prý Cheops leží. Obě pyramidy leží na témž pahorku asi sto střevíců vysokém.
Vláda Chefrenova trvala prý 56 roků. Za celé této stošesti leté doby, jak Egypťané počítají, jevila se u nich všeliká neřest a chrámů neotevřelo se po celou tuto dobu. Tyto dva krále Egypťané nenávidí tak velice, že jich hrubě jmenovati chtějí. Ba i pyramidy tyto nazývají pyramidami filistinského pastýře jenž za této doby stáda svá v oněch krajinách pásl. Je to pro ně temná vzpomínka na krutou vládu Filistinských, nad Egyptem. Bojový národ semitského původu od roku 2150 př.n.l. měl utiskovat egyptský národ 500 let.
Egypťané jako první vyslovili myšlenku, že lidská duše je nesmrtelná a že když tělo umírá, přechází duše do jiného živého tvora, který se právě narodil. Když projde všemi tvory pozemskými, mořskými i okřídlenými vchází opět do těla člověka. Tato pouť ji trvá 3 tis. let. Tuto nauku převzali i někteří Řekové, jedni dříve jiní později, jakoby byla jejich vlastní.
Až do krále Rampsimita prý panoval v Egyptě dokonalý řád a pořádek a Egypt velice vzkvétal. Po něm prý panoval Cheops a ten přivedl zemi do veliké bídy. Nejprve dal zavřít všechny chrámy a zbavil je obětin, potom všem přikázal, aby pracovali pro něho. Jedněm poručil, aby přivlékali k Nilu kameny z lomů v arabských horách, když převezli kameny přes Nil nařídil jim, aby je vlekli k pohoří libyjskému. Skupina po 100 tis.dělníků střídající se po třech měsících, bez přestávky. 10 let trvalo postavit cestu, po které se kameny tahaly. Cesta je dlouhá 5 honů a široká 10 sáhů. Je z hlazeného kamene a jsou do ní vytesány zvířecí obrazy.
První egyptský král Men získal prý jak mi kněží pravili, přehrazením řeky , místo k založení města Memfi. Celá řeka se prý tekla podél pohoří písčitého směrem k Libyi , Men pak že vykázal hrází asi 100 honů od Memfy. Největší tok vysušil, dřívější řečiště odklonil a vedl řeku úžlabím uprostřed obou pohoří.
Po Menovi jmenovali mi kněží 330 jmen jiných králů, kteří zde panovali, čtouce z knihy. Mezi vládci tolika věků, bylo i 18 Aithiopů a jedna žena domácí. Ostatní vládci byli egyptští mužové.
Sesostrys, neboli Ramses, on prý jako první s dlouhými koráby z Arabského chobotu, vyplul a národy na pobřeží Erythrejského moře obývajíci si podmańoval. I velké vojsko sebrav, táhl prý po pevnině a každý národ, který mu v cestě ležel potíraje. a postavil v jejich zemi sloupy, jež nápisem svým, jeho a jeho vlasti jméno hlásaly, jakož i že je vojskem svým potřel. Pokud se mu město bez boje vzdalo i zde sloupy postavil k nápisu, ale přida ještě ženské lůno přikresliti, chtěje tím naznačiti, že jen slaboch se vzdá bez boje. Tak táhl pevninou, až posléze přešed z Asie do Evropy a Skythy i Thary si podmanil, neboť´ v jejich zemích se doposud vyskytují takové sloupy. Sloupy jenž král egyptský v každé zemi postavil věčším dílem zmizely však v palestinské Sýrii jsem je ještě viděl a na nich nápis z vrchu řečený a ženské lůno. Tento jediný egyptský král vládl i Aithiopii.
Až potud mi Egypťané a kněží vypravovali, že od prvního krále uplynulo 341 lidských věků, což je 11 340 roků. V této době prý slunce čtyřikrát ze svého sídla vycházelo, kde nyní zapadá odtud prý dvakrát vycházelo a odkud nyní vychází tu prý dvakrát zapadalo a přitom prý se nic nezměnilo, ani v tom co země dává ani v nemocech ani v úmrtí.
Etiopie
Aithiopové, jsou prý největší a nejkrásnější z lidí. Zvyků pak mají mnoho, jimiž se od jiných lidí liší. Když Peršané přinesli jejich králi dary, král prokoukl jejich výzvědnou lest a vysmál se jim. Persie si chce podmanit Aithiopii, když váš král by byl spravedliv netoužil, by po jiné zemi nežli po své, aniž by v otroctví uvrhoval, těch lidí kteří mu neublížili! A král aithiopský daroval jim pro jejich krále vzácný dar. Luk. Tento luk však byl ohromný, jen natáhnout tětivu normální člověk nezvládl. A král vzkázal, aby s přesilou válečnou Peršané táhli, na dlouho živoucí Aithiopany, až luk té velikosti, tak snadno budou umět napínat, jako on sám. Až do té doby nechať, jest bohům povděčen, že synům aithiopským, nevnukují, aby k své zemi jinou připojili a tím jest v zemi té, mír a klid zbraní.
Král se dále ptá perské delegace, kolik roků, že žijí. A oni odpovídají, že dlouhých 80 let se u nich lidé dožívají. Král pokyne prstem na pohár s vínem a praví, že právě tento nápoj jim nedopřává dlouhověkosti., protože u nich se lidé dožívají 120 let i více. Za pokrm jim jest vařené maso a mléko. Potom je král přivedl k pramenu, který voněl po violkách a jeho voda neunesla nic ani dřevo. Pramen jakoby s olejem spojen byl. Když od pramene kráčí, zastaví se ve vězení a zde vězni spoutáni jsou zlatými okovy, protože zde nejvzácnější a nejcennější kov je měd´. Mrtvé pochovávají následně. Rakve upravují z hyelu a do nich ukládají mrtvé, které nejdříve usuší podobně jako v Egyptě a poté jej natírají sádrou a nakonec krásně pomalují tak jak člověk za života vypadal. Vzniklou sádrovou sochu kladou v dutý sloup z hyelu zhotovený. Hyelu se u nich vykopává hodně a je snadno k zpracování. Mrtvola uvnitř sloupu je dobře viděna a nešíří žádný zápach. Rok mají tento sloup příbuzní doma a uctívají jej. Po roce sloup přenesou na kraj města a tam jej postaví.
Samité
Autor se zmiňuje o Samitech, jako o výborných stavitelích. Prý největší z děl ze všech Helénů vykonali. Předně horou 150 sáhů vysokou, průkop učinili, jenž u paty hory počíná a dva otvory má. Délka průkopu jest 7 honů a výška a šířka potom 8 stop. Skrze celý tento průkop vykopaná jest rýha 20 loket do hloubky a 3 stopy šíře, jížto voda z velikého pramene troubami jsouc vedena do města vtéká. Stavitelem tohoto průkopu byl Eupalinos z Megary. Dalším jejich divem je hráz v moři kolem přístavu, hluboká 20 sáhů a délka je více jak 2 hony.
O kmenech indických
Indie odvádí perskému králi velké množství zlata. Zlatý písek dobývají tímto způsobem. Ona část indické země jež k východu leží jest písčina. Od Indů východně vše jest pro písek pusto. Kmeny Indů jsou četné a nemajíce stejného jazyka. Někteří z nich jsou kočovníci jiní rybáři, kteří žijí u řek v bažinách a jedí syrové ryby. Nosí sítěný šat, vytvořený ze sítí na ryby. Kočovníci zase jedí syrové maso. Obyčej praví, že pokud se rozestůně muž nebo žena, jsou usmrceny a z jejich masa se následně hoduje. Podobný osud čeká i staré osoby, ale těch moc nebývá, protože při prvních potíž ho zabijí a snědí. Jiní pak Indové žádného živočicha neusmrtí a jedí pouze byliny. Upadne li kdo z nich v nemoc, odejde do pouště a tam zůstane než zemře. Nikdo za ním nechodí a nikdo se o něj nestará, je čistě předán přírodě. Souložení u těchto Indů jest veřejné jako u dobytka. Pleť mají všichni stejnou. Jejich výkal není bílí jako u všech, ale černý, jako jejich pleť, stejně jako Aithiopové. Jiní Indové, kteří sousedí s městem Kaspatyrem, jsou nejbojovnější a právě oni jsou vysíláni k těžbě zlata. Zde jest skrz písek vše pusto. V této písčině žijí mravenci, kteří menší jsou psů, ale větší než liška. A tito mravenci staví si své obydlí hluboko pod zemí a při té práci vynášejí napovrch zlatý písek. A tento písek smíšený se zlatým pískem, zde Indové nakládají na velbloudy. Pracují v největším žáru, kdy mravenci jsou ukryti pod pískem a rychle ujíždí z místa pryč. Jsou totiž rychlejší nežli velbloudi a vetřelce pronásledují a bez náskoku by jim nebylo možno uniknout neboť velice rozzuřený bývají.
Na východ je Indie zajisté nejkrásnější zemí. Živočišstvo, jak čtvernohé tak okřídlené, mnohem větší jest než v jiných krajinách. Také nesmírná hojnost zlata a vzácných plodů. Plané stromy tu za ovoce vydávají vlnu, která krásou a užitečností, předčí vlnu ovčí. Na jihu pak Arábie jest. Jediná to země, kde roste libanotos a myrha akasia a skořice a ledanon. Libanot sbírají tak, že zapalujíce styrax, který Féničané do Řecka vyváží. A tak dobývají libanot , neboť jej střeží křídlatí hadi, skrovné velikosti, rozmanité podoby, jíž přemnoho u každého stromu jest. Jsou to titéž hadi, kteří do Egypta přilétají a ničím jiným se ode stromů vyhnati nedají nežli kouřem z styraxu. Kde pak se poledne k západu slunce chýlí tu nejkrásnější ze všech zemí jest. Aithiopie. Tato plodí hojně zlata, a ohromné slony a všeliké plané stromy, zejména eben. Lidé zde jsou nejkrásnější, největší a nejdéle živoucí.
O končinách pak západních v Evropě, nemohu nic jistého říci, než z nejvzdálenější krajiny cín a jantar k nám přichází. V severní pak Evropě daleko nejvíce zlata se vyskytuje. Mají zde žít lidé velkého vzrůstu a pouze s jedním okem uprostřed hlavy, jinak ale zcela podobající se lidem.
Severně od Skythiu, žijí Neorové a od nich severně je liduprázdno. To jsou národy podél řeky Hypanisu žijící. Když potom, řeku Tanais překročíš jsi v zemi Sauromatů, kteří počínaje od chobotu Maietického jezera k severu, bydlí a v této zemi nemajíc žádných stromů a nad nimi, bydlí Budínové. Na stráních vysokých hor žijí lidé, kteří holé hlavy mají i muži i ženy. Mají dlouhé brady a jsou piknosí. Zvláštní řečí mluví. Žijí pod stromy a živí se plody ze stromů. Nemají obydlí, ani stáda. Těmto, neubližuje žádný člověk, považují se za svaté. Nemají, ani zbraní a tedy nebojují. Jméno jejich jest Argippaové. Až k těmto lysohlavcům, jsou krajiny před nimi dosti známé.
Až podut, země známá tedy jest. Co, za těmito lysohlavci na sever jest nevíme, neboť je oddělují vysoké neschůdné hory. Lysohlavci však vypravují, že na těch horách žijí kozlonozí lidé a za nimi pak jiní lidé, kteří prý šest měsíců spávají.
Na východ od lysohlavců, Issedoni bývají. Zvykem u nich jest, když zemře otec. Společně jej s dobytkem rozsekají na kusy, uvaří a hodují. Z hlavy jeho, pak stahují kůži a vyčištivše lebku pak pozlacují a ukládají, jako svátost. Za Issedonii na sever, jsou jednoocí a zlatostřežní Nohové. Celá tato země jest tak zimná, že tu v roce osm měsíců mrzne i moře a celý Kimmerický bospors zamrzá.
Okeános, jakoby zemi jsoucí kulatou a jako kružidlem odměřenou kolem dokola obtékal. Peršanů sídla táhnou se až k jižnímu moři Červenému. K severu žijí zas Médové a nad nimi Saspeirové, nad nimi Kolchové, kteří až k Severnímu moři dosahují(Černé moře) Na západ odtud, táhnou se dvě okřídlí země s třiceti národy. A druhé okřídlí přestává v chobotu arabském. Do něhož uvedl Dareios průplav z Nilu. Od Persie k Fénicii jest krajina široká a veliká. Za Peršany k jitru a východu slunce, obkličuje z jedné strany Černé moře na severu a Kaspické moře, až po Indii. Až, po Indii jest Assie obývaná, odtud však pusto jest. Při další plavbě tentokráte od krále Xerxa, posádka plula od egyptských k Héraklovým sloupům a propluv jimi a ohnuv se kolem mysu Libye, jenž Soloeis slove, pluli k jihu. Avšak cesta ze zdála nekonečná a vrátili se zpět.
Libye pak leží na druhém okřídlí a souvisí s Egyptem. Toto okřídlí je velmi úzké, totiž od našeho moře k Červenému moři je to 100 honů. Po té úžině jest okřídlí náramně široké a slove Libye. Libye jeví se býti kolkolem mořem obklíčená, kromě té části, která s Assií hraničí. Král egyptský Nekos, chtěl znát jak Libye velká jest i poslal své lodě a posádkou, aby kontinent obeplula. Féničané, jak král nařídil, vypluli z Červeného moře a pluli k Jižnímu moři. Při své cestě přistávali u břehů libyjských a osévali tu krajinu. Po sklizni, opět vypluli na moře a pokračovali v cestě. Třetího roku otočivše, kolem Heraklových sloupů do Egypta zpět přišli. Jindy král Darei chtěl zvěděti, kde se řeka Indos do moře vlévá. I vypluli lodě z města Kaspatyru a pluli po řece k jitru a východu slunce k moři. Mořem pak k západu slunce plujíce 30 měsíce k tomu místu, odkud král egyptský Féničany posílal k obeplutí Libye. Tak se shledalo, že Indie se má rozlohou podobně, jako Libye.
Při jiné plavbě, tentokráte od krále Xerxa, posádka vyplula od egyptských k Héraklovým sloupům a propluv jimi a ohnuv se okolo Mysu libyjského, jenž Soloeis slove, pluli po té k jihu. Avšak tato výprava skončila předčasně, protože se zdála býti nekonečná a tak se vrátili zpět.
