Nevěřícně si stále dokola ověřoval fakta z poznámek a zákresy map. Obraz Atlantis, byl ale stále zřetelnější. Politik, však tuto skutečnost nechtěl vůbec připustit. Vždyť, to Řekové jsou nejúžasnější, nejchytřejší a nejdominantnější národ Středomoří. To právě oni, jsou vyvoleni bohy a proto mohou vládnout, nad celým světem. Atlantis, tady nemá místo a rozhodně se s ní dělit Řecko nebude! Autorita a nadřazenost národa, by rázem začala upadat a snad, by to celé mohlo vést i k zániku řeckého impéria. Řečtí obyvatelé, tenkráte věřili tomu, že celý svět je jeden kulatý a plochý disk, okolo kterého proudí oceánská řeka. Řecká říše, dominuje celému tehdejšímu světu a leží přesně uprostřed. Nad Zemí je průzračná kopule, jako kryt a kolem Země se točí hvězdy i Slunce, protože Země je středem vesmíru. Svět se dělí na tři kontinenty Evropu, Libyi a Asii. 

Solón, při svém studiu, zjistil že Atlantis ležela přesně v místech, kde se za jeho časů rozprostíralo Řecko. Jiná varianta neexistovala. Umístění Atlantis do oceánské řeky, byl nesmysl, kterého by si okamžitě každý všiml. Atlantis, nebyla malou ostrovní zemí a do této řeky, by se jednoduše na první pohled nevměstnala. I když by hrozně rád o předaném tajemství vyprávěl dál, politické smýšlení mu to nedovolilo. A tak 9 000 let střežené tajemství mnichy, které mu bylo předáno, snad i jako varování, bylo nedokončeno a uloženo kdesi na samém dně v šuplíku, psacího stolu.

 Kdo ví možná, kdyby Řekové přiznali, že nejsou zas, až tak výjimeční a začali pracovat s dědictvím po atlantském impériu, možná, by nebyli odsouzeni k zániku. Následně, ani Platón svou práci nedokončuje, snad z obdobného smýšlení. Ale Platón již má zájem, aby příběh i kdyby měl mít podobu pouhé báje se vyprávěl a dostal na veřejnost. Možná chápe, jak je potvrzení existence, této ztracené civilizace důležité, pro celé lidstvo. Také je možné, že své dílo dokončil a lokalitu určil zcela přesně, ale ti co následně kolonizovali Řecko, vše co se jim zdálo nebezpečné zničili, nebo ukořistili a ukryli ve své zemi. Na ukořistěné teorii, mohli dál vypracovat své samotné impérium. Logicky by udělali vše pro to, aby Atlantis byla, již na věky považována za mýtus.

 A protože mezi pádem Atlantis a Řecka nás dělí pár tisíciletí, ráz krajiny je několikrát pozměněn. A tak je velmi jednoduché vytvořit z jediného průlivu s Atlantikem a Středomořím, Héraklovy sloupy a Atlantis doslova uklidit do Atlantického oceánu. I v Atlantickém oceáně, jsou již podmořská archeologická naleziště i když je tak ohromný, avšak po Atlantis, zde doposud, nebyl nalezen ani náznak, popisovaných ohromných hradeb a chrámů. To bude asi tím, že tato země v Atlantiku nikdy neležela. Solón a následně i Platón, dobře znali, lokalitu atlantského impéria a nikdy jej neumístili do Atlantického oceánu. Je to námi špatně pochopená myšlenka učenců. Při porovnání starých map, však velmi rychle zjistíme, že Atlantis opravdu mohla, být skutečná, a že celý popis učence naprosto odpovídá okolí Středomoří. Na první pohled vidíme, že tak ohromná země, jak ji Platón popisuje, nikdy nemohla ležet v tak úzké oceánské řece, ale musela dominovat středu dřívějšího světa.

Při pohledu do nejstarších map světa, můžeme dobře vidět jak svět mohl skutečně vypadat a jak si jej lidé představovali. Atlantské impérium neleželo nikdy osamoceně v Atlantickém oceáně, ale uprostřed tří světadílů, které byly i jeho nedílnou součástí.

 Toto impérium znal celý tehdejší svět. Byl to nejbohatší a nejmocnější kontinent světa. Je to, ale již tak dávná doba, že útržky o tomto světě buďto nechápeme, nebo je přiřazujeme jiným kulturám. 

Bylo, zde mnoho překrásných přístavních měst, kde se hluk, snad ani v noci netišil. Překladiště, obchod, ale i zábava, podobně jako v dnešních velkoměstech. Výtěžek z obchodu, ale i ze sklizně občané odevzdávali přímo výběrčím z hlavního města. Střed ostrova, který byl i posvátným centrem, obklopovalo ze všech stran moře a vysoké hradby. Uprostřed království se táhlo, dlouhé a rozsáhlé pohoří, které spojovalo ostrov s pevninou. [...] „ Tato pak část, byla obrácená k jihu, chráněná proti straně severní. Hory kolem ní, tehdy prý vynikaly množstvím a velikostí a krásou, nade všechny nynější“ [...] 

Střed říše byl, zcela přizpůsoben životu králů a jejich rodin. Blahobyt, hojnost a krása chrámů a zahrad, kde panovníci po tisíce let sídlili. Vysoké hradby a nesčetné vycvičené vojsko tvořilo z místa nedobytnou pevnost. Od tut, přicházela všechna rozhodnutí a pokyny, pro všechen atlantský lid. Pokud opravdu vládli po tisíce let, tak jejich rozhodnutí musela, být moudrá. Museli, být tak silní, že okolí se nepokoušelo s nimi, ani válčit a to je největší důkaz, opravdu vyspělé civilizace. Všechno své bohatství, mohli investovat do rozvoje své země a svých obyvatel. Zároveň Atlantis, tvořila jakousi bránu mezi západem a východem a dokud tato říše, byla funkční v podstatě bránila útokům a vpádům na východ. Víme, že na východě rozkvétalo a prosperovalo, mnoho vyspělých kultur a že právě zde, měla vzniknou i první moderní civilizace. Tyto civilizace, začali jedna po druhé zanikat, až vlivem nájezdů Mořských národů. V této době již dávno, atlantskou bránu zničil čas a živelní pohromy a tak nebylo nikoho, kdo by vetřelce mohl zastavit a překrásný, pohádkový svět východní říše, pomalu upadal.

Hlavní zlaté město králů, mělo ležet kdesi uprostřed impéria. Daleko od možného pohledu smrtelníka. Bylo, vystavěno v kruhové architektuře, kdy samotný střed, doslova tvořil ostrov. Na hoře, která se mírně svažovala ze všech stran, byl v prvopočátku vystavěn bohem Poseidonem chrám, pro svou vyvolenou s kterou počal pět párů dvojčat, synů.. Okolo chrámu, vytvořil střídající se kruhy z pevniny a moře. Místo se tak stalo zcela nepřístupné. Takto, podle Platóna vznikla Atlantis. 

Toto, první město se postupně s každým vladařem zdokonalovalo, až svou krásou a bohatstvím, konkurovalo všemu, co člověk, byl schopen vytvořit. Město, samo o sobě nebylo, nikterak veliké. Uprostřed krásné zahrady stál posvátný chrám. Chrám, byl vykládán drahými kovy, slonovinou, zlatem a stříbrem. Uprostřed stála socha boha Poseidona s vozem se čtyřspřežením. Socha, byla celá ze zlata a byla tak ohromná, že se dotýkala samotného stropu chrámu. Pod sochou, byla schránka a v té, byla uložena smaragdová deska s vyrytým zákonem. Chrám, byl posvátný a kromě kraleviců do něj nesměl nikdo vstoupit. V blízkosti chrámu, byl vystavěn další palác, pro nejvýše postaveného a nejstaršího kralevice. V zahradě, stálo mnoho zlatých soch, nejen královské rodiny s ženami a dětmi, ale i zlatých soch které sem přinesli lidé, jako obětiny. Časem totiž, přes mořské a pevninské kruhy, které ostrov králů obklopovaly, kralevicové nechali vystavět mosty. I tak, však místo zůstávalo nedobytné. Kolem každého kruhu z pevniny, byla vysoká hradba. Tyto, hradby byly potaženy jedna po druhé mědí, cínem a mosazí a uprostřed stál chrám, chrámů ze zlata, stříbra a mosazi. 

Při východu slunce a při jeho západu, musela tato část ostrova, doslova odrážet neskutečnou záři. Záře sídla bohů, kterou mohl spatřit, celý pozemský svět, i z pevniny. Jistě, existovala místa na pevnině odkud, bylo možno tuto záři vidět a modlit se, tak ke svým bohům. Obdobná podívaná musela nastat i při bouřích, kdy zlatý a obklopený chrám kovy, přitahoval blesky, jako magnet. Lidé z pevniny viděli, že místo, kde žijí jejich bohové, bičuje jeden blesk za druhým a slévají se v jeden nebeský sloup, který míří přímo do středu Mléčné dráhy. Poloha Atlantis, koresponduje se souhvězdím Labutě a to je středem právě Mléčné dráhy. 

Toto, divadlo stačilo k tomu, aby obyvatelé ve své zákonodárce bezmezně věřili a plnili každý příkaz. Do královského středu se atlantští obyvatelé z pevniny neměli šanci, jak dostat, snad se po té podívané na zářící chrám, ani o to nesnažili. Město králů, bylo v podstatě atlantskou bankou. Soustředilo se tu na jednom místě tolik tun zlata a vzácných drahokamů, že pokud by, bylo potřeba vždy zde, byl v celku, nevyčerpatelný zdroj, ze kterého se dalo pořídit vše, čeho by se momentálně nedostávalo. Při kataklyzmatu, které zasáhlo celou oblast nejen Atlantis, musel tento přetížený zlatý střed, ostrov bohů, padat ke dnu jako první. Kruhové pásy pevniny, které obklopovaly zlatý ostrov, živel rozlámal a poházel daleko od původního místa. Město králů, bylo tak malé, že jen stěží po tak ohromné zkáze, mohlo, být něco z původní stavby zachováno. Platón píše, že Atlantis byla zničena za jeden den a noc. Nemyslel tím však, celou atlantskou říši, ale pouze popisované zlaté město bohů. Toto město, bylo zákon a víra dohromady. Pokud zmizelo v hlubinách, skončila teoreticky i říše Atlantis.

A co, duchovní stránka Atlantis?

Podle mýtů, se prý  Atlantis, dostala do jakéhosi morálního úpadku. Chamtivost, války, závist, zloba a chtíč nemožného, jež rozhněval boha Poseidona do té míry, že tuto překrásnou říši, smetl z povrchu zemského. Vytvořil z mořské hladiny, jednu ohromnou vlnu a tou, bájný ostrov zatopil. Podle této legendy, se i lidé dnes ladí. Je mnoho těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou přímo s Atlantis spojeni, protože se na ni dokážou rozpomenout. Vnímají obdobný scénář, jaký je uveden v mýtu, ale hlavně zmiňovaný morální úpadek. Pokud toto lidé dokola opakují, je to pouhý jejich, blud. Na základě toho, je dál příběh rozvíjen a poslední atlantský král v něm rozhodně, není hrdinou. Altanťané, se před samotnou zkázou, měli chovat a jednat, tak že museli, být potrestáni smrtí a to má, být jakýmsi poučením pro nás. Spíše, to připomíná úryvky z bible, například o Sodomě a Gomoře.

My zde, představujeme teorii, která se však tomuto mýtu, trošku vymyká ze scénáře. Buďto, byla Atlantis vymyšleným mýtem a byla potrestána Poseidonem, zničením. Potom se musí logicky vymyslet důvod, proč to tento bůh moří udělal. Také, ale nebude možné se inkarnačně naladit na vymyšlenou hypotézu. Druhá varianta je, že Atlantis byla skutečná, tudíž nemohla, být zničena mýtickým bohem a není již, potřeba teorie o zvráceném království. A teoreticky, by se mohlo dát na ní naladit, vnímavými jedinci. Nehovoříme, však o bájné pohádkové zemi, nýbrž o reálné vyspělé civilizaci, která zanikla následkem kataklyzmat a živelních pohrom. Ne náhodou totiž, Atlantis byla datována do dob, snad největších globálních katastrof. Nejen, tání ledovců, ale i meteority a snad i přiblížení jiné planety, která měla okolo Země prolétnout a roztavit i lybijský písek. Konec poslední doby ledové, kdy Země procházela ohromnými změnami, při kterých zaniklo mnoho říší a vyspělých civilizací. Mezi, které patří částečně i Atlantis. Lokalita ve, které se střed Atlantis nacházel, je doposud velmi tektonicky činná. Tedy žádná záhada, ale realita, tehdejší doby.

Atlantis, byla ohromná země s ostrovy a pevninou, zasahující daleko do vnitrozemí. Zničená, byla pouze centrální část s hlavním městem. Na nějaký čas, asi byla i přímořská část zatopena a zničena. Když, voda opadla z majestátního velestátu, zůstalo jen zničené torzo. Muselo, zahynout mnoho obyvatel. Ti, co přežili, si toto trauma sebou nesli a předávali dalším generacím. Transgenerační přenos, tohoto traumatu, se v lidech ukotvil. Pokud, tedy Atlantis, byla skutečná nepotřebujeme nadále mýtickou berličku s vymyšleným důvodem zkázy. My, nemůžeme, ani náznakem tušit v jaké morální rovině a vyspělosti lidé z Atlantidy byli. Zřejmě, byli na vyšší úrovni něž jsme my, dnes. To, v jakém světle Atlantis vykreslujeme je křivda, kterou dokola opakujeme. Byl to vyspělý, bohatý národ, po kterém, po celém světě zůstali potomci. Ti, jistě v tak dávné době, byli schopni vybudovat nové národy. Jejich pokrok a znalosti, daleko přesahoval možnosti a vnímání, okolních kmenů. (matematika, geometrie, astrologie, inženýrství, dokonalý architektonický um,) A pokud se zaměříme na představovanou lokalitu, zjistíme, že právě zde, následně vznikli nejbohatší a nejkrásnější říše s nejvyspělejšími civilizacemi, celého světa. Snad, proto je možné, že někteří lidé, Atlantis dokáží opravdu silně vnímat. Máme, tuto minulost v sobě zakódovanou, protože jsme atlantskými potomky.

Platón píše, že atlantští králové disponovali nejen jiným vzezřením, ale i mentálními schopnosti. Tyto schopnosti přirovnával k telepatii. Popisuje, že na dálku mohli ovlivňovat lidi a předávat jim informace, které zrovna potřebovali. Vypadá to tak, že Atlanťané, byla odlišná, nebo o tisíce let vyspělejší rasa lidí, nežli všechny okolní kmeny, složené z ještě primitivních podras lidí. Tito, asi byli najímáni a školeni k například zemědělství a těžbě nerostů. Je zřejmé, že království, bylo rozděleno, na různé stupně. A tyto schopnosti neměl, ani z daleka každý, pouze potomci králů. Také, lidé z nižší třídy, byly asi trošku jiného genetického původu. Ve stejné době, žilo několik druhů lidí a Atlanťané, byli na vrcholu tohoto řetězce. Podobně, jako to známe v příbězích o Anunacích. Nejvíce, lidí kteří se při kataklyzmatu zachránilo, byli právě tito lidé, protože žili mnohem dál od středu impéria. To, ale neznamená, že je zkáza psychicky nepostihla a tím pádem to trauma, předávali dál i když jejich potomci, již žili v jiné době a kultuře. Vědci tvrdí, že  se takové trauma může přenášet, jen několik generací a my, zde hovoříme o tisíci letech. Jak, tedy potom vysvětlit, ty různé vize a napojování se na Atlantis v dnešní době? Asi, bychom k tomu jen dodali, že ne vždy to, co vědci potvrdí a napíší musí, být  pravda. Někteří z nás, opravdu dokáží, vnímat více nežli ostatní a jen záleží na vyspělosti jejich duše, jak s přicházející informací, jsou schopni naložit a pochopit ji.

[...] „ ... tento ostrov přinášel v hojnosti všeho, čeho poskytuje les k stavitelským pracím a také zvířectva choval, jak pro dostatek krotkého i divokého. Zvláště také na něm, bylo velmi mnoho slonů, rostlo tam totiž hojně potravy, jak pro všechna ostatní zvířata, která žijí v bažinách i močálech a řekách. Mimo to ostrov plodil a dobře živil všeliké vonné keře, stromy s posvátnými léčivými kořeny, byliny a dřeva i kapalné šťávy. Všechny tyto krásné a podivuhodné plodiny nesl v nesčíslném množství, ten posvátný ostrov na nějž tenkráte ještě slunce svítilo. Tam, také bylo zřízeno mnoho chrámů mnoha bohů a mnoha sadů. Zejména však byl uprostřed většího ostrova hipodrom, pro závod koňských spřežení....“ [...]

Atlantis, měla mít, mnoho termálních pramenů, z kterých vznikli postupně lázně. Tyto lázně, byli rozděleny zvlášť pro ženy, muže, dobytek a koně. Po celém středu ostrova, byly hipodromy a vojenská cvičiště. Poloostrov, byl na skalnatém podloží a vyčníval vysoko od mořské hladiny. Pod úrovní skály  vysekali prostory, kam ukládali nářadí, a vytvářeli jakési loděnice. Kámen, který zde lámali měl bílou, černou a červenou barvu. Dostat se na samotný ostrov pro smrtelníka, bylo takřka nemožné. Jediná schůdná cesta, byla přes pevninské mosty, ale tam všude stály strážní domky a vycvičená stráž. Služebnictvo ostrova, mělo své domky vystavěné na samém okraji, což v podstatě tvořilo další obranný prvek království. Uprostřed, toho všeho, bylo nejen královské zářící město se zlatým chrámem uprostřed, ale i háje a lesy plné rozmanité zvěře. Překrásné zahrady s potoky a potůčky s termálními prameny a vodopády. Ale i vysokými horami, které království chránily před severními větry. Tato země, tedy měla úrodnou půdu, moře, jezera, lesy i hory, termální prameny a neskutečnou rozlohu pevninského území z celého Středomoří. Logicky musela, být nebohatší zemí světa. Do království, byla odevzdávána daň a vše nejvzácnější, co země nabízela, včetně nerostů a Středomořská oblast je vskutku velice bohatá. Celý popis, ani moc nepřipomíná nějakou pohádku. Spíše velmi chytře a dobře obsazené území jednou kulturou, která se vypracovala na nejvyspělejší civilizaci světa.

 Tím, že své území spravovala jedna rodina a jeden ze zákonů, který museli všichni dodržovat, bylo, že nikdy nebude válčit bratr s bratrem. Krásná a smysluplná myšlenka, která opravdu mohla, tuto civilizaci vyhoupnout na výsluní a její existence, teoreticky bez válek, opravdu mohla přetrvávat tisíciletí. Živelní pohroma, však byla silnější a Atlantis se zbořila, jako domeček z karet, během jedné chvíle. Tisíce let slávy, sama příroda proměnila v popel a prach. I když Atlantis nezanikla, ani zdaleka celá, její vzestup se již nepodařilo nikdy uskutečnit. Opadající voda po pohromě, pomalu začala odkrývat torza, zbořených měst a staveb, ale mosty, hráze a nejdůležitější infrastruktura dřívější velmoci se již nedala nahradit. Moře stouplo o tolik metrů, že zcela zmizely průplavy. Zmizela i atlantská brána, která rozdělovala středomoří na západní a východní část a tím i výhody nad obchodní lodní křižovatkou. Ale i středomořské oblasti zůstali, bez nenahraditelné ochrany, kterou atlantská brána tvořila. Postupně, jedna civilizace za druhou, z této lokality, byla také následně zničena nájezdníky. Drancování, plenění měst, kolonizace, války zemí, které snad nikdy nepochopí, že války jsou neskutečným přežitkem primitivních národů. Aby, se lidstvo mohlo rozvíjet a prosperovat, nutně potřebuje stabilitu bytí, zázemí a právní jistotu, své země a mír. To vše, zřejmě Atlantis měla a proto, mohla přetrvávat po tisíciletí, tak jak Platón poznamenal. I když se tato říše, měla rozdělovat na vládnoucí krále s nadpřirozenými schopnostmi, pravidlo stability a míru platilo evidentně i pro ně. Ani oni, nedokázali pohromu a zkázu své říše zastavit a znova povstat. Národ, byl roztříštěn, do všech světových stran a tím zmizela i jeho dominantní jedinečnost a nadvláda. V podstatě živelní pohroma, nebo válka, výsledek je obdobný. 

Konec doby ledové, kataklyzma, meteority, posuny kontinentálních desek, zemětřesení, sopky to vše dopomohlo k zániku mnohého. Jednou větou, velmi dramatické historické období naší planety. Vědci, již tuto dobu dokáží dost přesně vykreslit a vytváří celé studie o tom, jak svět před a po době ledové mohl vypadat. Zásadní háček je však v tom, že do jejich studií v žádném případě nespadá, teorie o civilizacích, které na Zemi před Velkou potopou žily. Mainstream historici a vědci, zatvrzele opakují to, co kdosi před nimi přednesl a ani za nic, nechtějí jít dál. Naše historie se tedy nemění i když archeologický výzkum, nesmírně pokročil a moderní technologie, jednoznačně potvrzují dataci nalezených artefaktů po celé Zemi do dob, dávno za hranicí 12 000 let. Ty artefakty, jsou pozůstatky někoho, kdo je musel vytvořit. Bytosti, která byla, schopná přemýšlet a která se lišila od ostatních tvorů. Za posledních 100 let, se lidský pokrok, vyhoupl na vesmírnou úroveň, naše historie však zůstává neměnná i při tom všem, co již víme a známe a to nedává smysl. Představme si, že vzlétneme do vesmíru a budeme koukat na naší kulatou planetu z výšky. Ale, když se vrátíme zpět, budeme všem tvrdit, že Země je plochý disk i když je nesčetně důkazů, o tvaru naší planety a všichni to vědí. Přesně tak, je to z naší historií. 

Proč a z jakého důvodu, nepřepisujeme naší historii? Fakta popisující dávnověk, by pro lidskou rasu přinesla nepochybně velký pokrok. Mnohé čemu doposud nerozumíme, bychom snad i mohli pochopit. Je, až zarážející, jak přes všechny důkazy, lidem stačí to, co se učí přes 80 let, bez výraznějších změn. Je to jednodušší, nepřemýšlet a věřit věcem, které na sebe nenavazují.  Hlavně v teorii o vzniku světa a datování prvních vyspělých civilizací. Nějak nám to celé nesouhlasí.

 Asi, není tajemstvím, že města se stavěla a doposud staví, na základech nebo ruinách předešlých měst. Například Trója, byla potvrzena, až několikátá v pořadí, celkem z devíti pozůstatků dávných měst. Tedy, lokalita trojského města, musela být velmi významná. Základní kámen pradávného města vystavěného dávno, před Trójou, sem byl položen v období, které neznáme. Čím hlouběji archeologové kopají, tím více vrstev starších měst, nalézají i když Tróju datují, až do let 1250 př.n.l. A obdobné je to i s chrámy a posvátnými místy. Připomeńme si nejznámější chrám světa. Skalní dóm (Izrael) Posvátné místo, určil sám Bůh. Šalamoun, zde vystavěl chrám. A i když jej Babyloňané zbořili, na tom samém místě, byl vystavěn nový a to se několikrát opakovalo, až do příchodu muslimů, kteří opět na totožném místě, vystavěli Skalní dóm. Chrám, zná celý svět a považuje se za nejposvátnější místo, do dnes. Podstatné však je, že na základech původní stavby se následně v období několika tisíciletí, stavělo a tím se vlastně samotná lokalita zachovává. A tak, je to po celém světě, jen u dnešní zástavby moderních měst, se těžko dokazuje, co ukrývají pod tíhou betonu. A tak, základy pradávných kultur, můžeme dosti přesně určovat většinou, mimo moderní zástavbu.

 Jednou z nejstarších, lokalit je i Balbek (Libanon). Zde, stojí Jupiterův chrám. (římská stavba) Torzo z několika sloupy, které připomínají svou dávnou krásu a slávu. A tak, jako u mnoha jiných chrámů i tento má základy starší, nežli dokážeme určit. Chrám, byl později opět, mnoha nevýznamnějšími civilizacemi, stavěn stále na stejném místě,  a to několikrát. Co je na chrámu, ale tak zajímavého? Jednoznačně jeho původní, až 800 tunové kvádry v základech! Ohromné balvany (20x4x4m) zakomponované, do šestimetrové výšky, které tvoří jakousi, ohromnou a bytelnou plošinu. Plošina vypadá spíše, jako startovní rampa, na které později začali lidé stavět své chrámy.  Kdo, kdy a jakou technologií, tam tyto základní monolity, naprosto přesně umístil? Jak to vůbec dokázal a jaký měla stavba účel? My, to nevíme. Na jaké úrovni, musela být civilizace, která tuto stavbu vytvořila? Asi, byla trošku dál, než my dnes, jinak bychom odpovědi znali.

 S megalitickými stavbami se potkáváme a vyhledáváme je, protože nás fascinují a přitahují. Smekáme před majitelem ruky, která je vytvořila, přitom, ale nerozumíme, nevíme a nechápeme. Tyto, pradávné stavby, vyčuhují z propadliště dějin, po celém světě, kde jsou prezentovány,  jako novodobé stavby kultur, které však stavěly, opět jen a jen, na monolitních starých základech, které tam, již celé věky stály! (Jižní Amerika) A tyto, zakomponované základy a ruiny měst, všech archeologických nalezišť, nám připomínají, tu pradávnou dobu. Snad i dobu a svět před nejednou, Velkou potopou. Vyspělejší dobu nežli je ta naše, která se stále zdráhá, svou minulost přijmout. Jako, bychom se něčeho obávali. Pravdy? Tak dlouho, jak nebudeme chtít, přijmout svou minulost, tak dlouho, musíme zůstat stát na místě! Znázorńuje to, úroveň a vyspělost, naší civilizace. Když, bychom to celé shrnuli, tak jsme si připomněli, že vznik prvních civilizací, musel být mnohem dříve nežli se dozvídáme, protože i naše současná města a doposud i posvátná místa, nesou známky dávnověku. To jsou fakta, žádná konspirační teorie. Je tedy i teoreticky reálné, že v lokalitě a místech, kde kdysi stávala bájná Atlantis se následně lidé usazovali, stavěli svá města na atlantských základech a pozůstatcích. Postupně osídlovali, celou atlantskou lokalitu? Ano jistě. Logicky, by to bylo ekonomičtější a udělal by to každý kmen, který by na pobořená města narazil. Z toho všeho by mohlo vyplývat, že osídlení Středomoří a jeho úžasné nejvyspělejší civilizace všech dob, nebylo náhodné. Opravdu tyto kultury vznikly, jen tak a nebo si nesly nalezené pradávné atlantské dědictví? Pokud se nad touto myšlenkou zamyslíme, v žádném případě ji nemůžeme vyvrátit, spíše naopak.

Vše, jsem si připravila a naivně se domnívala, že o mou teorii, budou mít nakladatelství zájem. Oslovila jsem, snad všechna nakladatelství v ČR a vyčetla z pokynů, že musím být trpělivá, protože redaktoři mají spousty rukopisů k posouzení. V mém případě, však trpělivost žádné růže nepřinesla. Nevzdávala jsem to a oslovila přední české badatele  s tím, že bych jim ráda svou teorii představila, Ale ani zde, jsem nepochodila. Smířila jsem se s tím, že tedy mou značně zkrácenou práci představím v nějakém časopise. To však, také nabyla má cesta k zveřejnění. 

Tři roky jsem pracovala na něčem, co ve skutečnosti, nikoho nezajímá, to opravdu není, moc povzbudivé. Rozhodla jsem se, že tedy svou teorii zveřejním v e-knize. Nakonec, jsem se zamyslela a představila si, co by asi na mém místě udělal sám Platón. Svůj příběh, by předčítal zcela zdarma a mezi, co nejvíce posluchačů. Různé teorie si předčítali i v platónské Akademii. I o bájné Atlantis se často rokovalo a já vlastně pouze pokračuji v jeho započaté práci. Předávám, tento příběh dál i když dobře vím, že se o to snažilo, již stovky jiných a každý autor, měl svůj příběh ve kterém, byl přesvědčen, že právě on skutečně Atlantis znovuobjevil. A já se domnívám, že v každé té jedné práci je kus pravdy, protože hledaná říše, byla ohromná a tedy představované lokality v mnoha případech, mohly být součástí Atlantis. Jak mi, ale řekl jeden badatel, nic nového neříkáš, vše již víme. Doposud, však k tomu co víme, není důkaz. Důkaz, který by potvrdil, nebo naopak vyvrátil, jejich tvrzení. Jsem přesvědčená, že teorie, kterou jsem zde představila dává smysl. Svůj rukopis - Ostrov, poloostrov, nebo pevnina? - jsem zkrátila a přepsala do tohoto webu. Žádné knihy, e-knihy ani časopisy. Každý  zcela zdarma, může listovat a pročítat, porovnávat a třeba i potvrzovat své teorie, které doposud neměl čím podložit.

Začínala jsem tuto práci, jako naprostý amatér a na Atlantis, jsem neměla ani svůj názor. Dnes vím, že mapa, která mne zavedla k této práci, nebyl omyl, nebo chyba zákresu. Na té mapě skutečně byla zaznamenána Atlantis. Teorii jsem si nevymyslela, jen se snažila ji logicky podložit fakty. Spíše mne napadá myšlenka, že pokud jsem na to mohla přijít já, musí se o této teorii vědět dávno. Někdo a podle něčeho, mapu musel vytvořit. Staré záznamy, nebo dokonce kroniky? Potom to celé vypadá, jakoby kdosi Atlantis záměrně smazal ze zemského povrchu a lidských myslí. Zakázaná historie? Kým a z jakého důvodu? Jakou nejuznávanější, světovou, archeologickou lokalitu, by mohla Atlantis zastínit? Ten, kdo se snaží Atlantis představovat, jako mýtus asi z mé práce, nebude mít velkou radost, ale mne k Atlantis svedla čistá náhoda. Já jsem po ní nepátrala, ale kdyby neexistovala, nemohla bych ji nikdy najít. Egyptští kněží museli poselství, které střežili  9 000 let o zapomenuté civilizaci předat dál. 2 600 let je nám příběh představován,  jako krásná pohádka a mýtus. Informace v 21. století přilétla k člověku, který netušil žádné spojitosti a přes, to vypracoval obhajobu k předložené teorii. Kněží chtěli, aby Atlantis, nebyla zapomenuta a jednou, byla znovu její existence potvrzena. A to se právě nyní stalo. Pohádka? Mýtus? Konspirační teorie? Reálná historie? To, již záleží na každém z nás, jak jsme schopni vnímat svou minulost, přítomnost i budoucnost. K.D.